Když koncem letošního srpna na závěrečném koncertu jazzového festivalu ve švýcarském Willisau vystoupil čínský multiinstrumentalista Wu Wei usazený v Berlíně, neznalé posluchače tím poněkud zaskočil. Jeho doménou jsou totiž staré čínské nástroje, určené pro palácové hraní. Ti, kteří se o hudbu zajímají trochu více, však vědí, že zvláště pro Evropana netradiční nástroje zase tak neobvyklé nejsou. Celé hodiny o tom poutavě dokáže vyprávět publicista, hudebník a etnomuzikolog ing. Jiří Mazánek, mimo jiné hráč na sitár, tánpúru či úd.
Vidět Pražana a navíc Žižkováka muzicírovat na asijský nástroj, je už samo o sobě pozoruhodné. Zvláště uvědomíme-li si, že mezi naší a asijskou hudbou je značný rozdíl. Východní hudba totiž pracuje s melodií a ne s harmonií.
»Vše je provázáno. Rovněž evropská hudba má kořeny v orientální. Na počátku byl chorál. Využívaly ho východní i západní církve. Jeho kořeny je třeba hledat ve zpěvech syrských, libanonských… Východní církve, nebo církev pravoslavná, nepoužívají nástroje. Sbor drží tón či dva – burdon, čili spodně znějící souzvuk – a nad ním se zpívá melodie. Všechny tyto chorály sloužily jako modlitby. Tak někdy v 10. – 11. století z nich na severu Francie vznikla polyfonní hudba,« pouští se do vyprávění ing. Mazánek.
Zatímco v Evropě se hudba vydala jiným směrem,Východ světa zůstal u svého. Zdejší muzicírování v člověku vyvolává statický pocit. Tok hudby jakoby se vůbec nehýbal. Posluchač se domnívá, že se nic neděje. Jenomže ono se děje. Jeho mysl i tělo se postupně uklidňují a mozek rozjímá.
Takhle působit dokáže i sitár, nástroj, který má vlastní ladění, jež nelze v podstatě měnit, takže se mu musí přizpůsobit další nástroje, které s ním chtějí hrát.
»To je tak; Bach sice vymyslel temperované ladění, což znamenalo úžasný pokrok, protože se mohlo přecházet z jedné stupnice do druhé, jenomže aby se tak stalo, muselo se ladění de facto rozladit. Východní ladění zůstává přirozené. Využívají se mikrointervaly, zatímco naše hudba pracuje pouze s tóny a půltóny. Právě ony mikrointervaly působí na jemněhmotné tělo, na duši. Lze říci, že sitár má základní tón, kolem něhož se vše pohybuje,« nechává pod roušku tajů východního muzicírovaní nahlédnout hudebník Mazánek.
Sitár je nástrojem severoindickým. Základní tón je C, který ladí hráč podle svého pocitu. Někteří hudebníci si ostatní struny ladí podle sebe. Na malém prostoru novinové stránky lze jen obtížně dopodrobna vysvětlit celý princip hry na zmíněný nástroj. Pro zajímavost tedy aspoň podotkneme, že existují různé sledy tónů – zvlášť určené pro den, večer, noc a podobně. Sitár má sedm hlavních strun nahoře, přičemž jedna je stěžejní – bádž – a tři další – larádž – k nimž se přidružují ještě tři čikari, na něž se rytmicky doprovází. Podle velikosti nástroje je na něm 12, 14, 16 souznějících strun – taraf, které se ladí podle rág a nacházejí se pod hlavními strunami. Jejich souznění má léčebný účinek na lidské tělo i duši. Je to podobné, jako když se sladíte s přírodou, z níž pak díky tomu čerpáte energii. Na sitár se hraje zvláštním trsátkem z drátků, jež se navléká na ukazovák pravé ruky.
Historie tohoto nástroje je napínavější než detektivka. Odkud se vzal a z čeho se vyvinul? V tomto směru existuje několik teorií. Jednou z možností je, že sitár pochází z Persie, ze setáru – třístrunného nástroje, na nějž se zde hraje dodnes. Říká se, že světec Amír Chusró tento nástroj údajně přinesl do Indie.
Vlivem arabské kultury se někdy ve 13. století začal sitár rozvíjet. Ovšem Arabům sloužil především pro zábavu chalífů (vladařů).
Indičtí hudebníci, kteří se nátlaku Arabů nehodlali přizpůsobit, byli buď popraveni nebo, ti šťastnější, stačili včas utéci.
»Indové mají dva způsoby hraní. Jeden je určen veřejnosti, kde se předvádí hlavně technika hraní, ten rozjímavý se vyučuje spíše soukromně a veřejnosti není určen,« rozšiřuje naše vědomosti publicista Mazánek.
Někdy koncem 17. a počátkem 18. století se už mluví o sitáru. Jak se rozvíjela indická tradiční hudba, stával se ze sitáru její sólový nástroj. Sáhli po něm dokonce i slavní Brouci – Beatles. V současnosti už milovníky hudby nepřekvapí, že ho využívají různá rocková či jazzová seskupení.
Do Čech uvedený nástroj přišel někdy v 70. až 80. letech minulého století. Potíž je v tom, že u nás neexistuje škola, v níž by se hře na něj vyučovalo. »Já sám se necítím kompetentní někoho vyučovat, jelikož se sám potřebuji zdokonalovat. K výuce na takový nástroj je rozhodně potřeba osobní učitel. Bez něj to prostě nejde. V Indii mají rozsáhlou síť gháran – rodinných škol. Učí se v nich pouze opakováním a nasloucháním. Jakési zápisy, na něž jsme zvyklí – tedy v podobě notového záznamu – neexistují. Nanejvýš to, co kdysi bylo i v Evropě někdy ve středověku, tedy zápis v podobě do, re, mi… (sa, re, ga…). Indickým hráčům slouží pouze přibližně. Upřímně řečeno, devadesát procent hry na sitár je improvizace, při níž záleží nejen na škole, v níž se muzikant učil, ale především na něm, na jeho vlohách. Ostatně rovněž v Evropě se ve středověku i v baroku hodně improvizovalo. Vynikali tím zejména cembalisté a varhaníci. Sitár dává víc svobody, volnosti,« doplňuje informace Jiří Mazánek.
Někdy se mu říká arabská loutna, což ovšem není přesné označení, neboť všechny loutny vznikly právě z něj – z údu, drnkacího arabského nástroje. Uvedený název v překladu znamená zlomenou hůlku. Jeho rodný list lze doložit přibližně z 5. století v Iráku. Odtud putoval dál do severní Afriky a Evropy. Zajímavé je, že na rozdíl od meditativnosti indické hudby úd vždy sloužil k vyjádření emocí. Ani dnes není ničím neobvyklým, že při hře na něj posluchači upadnou do extáze nebo silného citového pohnutí.
V Pohádkách tisíce a jedné noci se často popisuje jak chalífa vyžadoval hru na úd, již nezřídka doprovázely básně. »Arabské obecenstvo je velmi emotivní. Vystoupení hodně prožívá. Lidé při něm pláčou, smějí se, jásají. To Indové jsou jiní. Ti se během hudební produkce courají sem a tam, odcházejí, přicházejí, vaří si čaj, uspávají děti, protože koncert často trvá mnoho hodin,«dokresluje zvyky jiných národů muzikolog Mazánek.
Úd je čtyřstrunný nástroj. Čtyři struny představují čtyři živly, čtyři roční období, čtyři části dne, čtyři fáze Měsíce. Na rozdíl od sitáru úd nemá pražce. Arabská hudební teorie je velice důkladně rozpracována. Stejně jako indická zahrnuje řadu mikrotónů. Hrou na tento, v porovnání se sitárem poměrně malý nástroj, někdy koncem 6. století proslul Zirjáb, jenž působil na dvoře chalífy Hárúna Ar-Rašída. Jeho zvládnutí nástroje bylo natolik mistrovské a úžasné, že jak už to tak bývá, vyvolalo bezbřehou závist a nenávist jiných tehdejších hudebníků. Aby si zachránil holý život, uprchl a putoval Maghrebem (arab. = západ; označení pro západní části arabskoislámského světa v severní Africe, zejména Maroka – pozn. autorky), až jej cestičky zavedly do Andalusie. Tady k údu Zirjáb přidal pátou strunu.
Úd v Maroku, Turecku, Alžírsku a jinde se obykle liší laděním, stylem hry i tónovými postupy. Ve Španělsku se z něj postupně vyvinula kytara. Považte, hráli na něj dokonce i na dvoře Karla IV! Ovšem spíše k zábavě a tanci posluchačů. Protože bylo třeba, aby bylo nástroj více slyšet, začalo se na něj hrát v akordech, struny se podvazovaly hedvábnou nití, až vznikly pražce, přibyly struny, rozšířil se krk a na světě byla loutna. Zatímco tělo sitáru je vlastně z vydlabané dýně, úd je vyroben z několika slepených pruhů dřeva, které tvoří tělo. Je to zadumaný nástroj s temným sametovým zvukem.
»Když jsem byl před mnoha lety na festivalu v Egyptě, slyšel jsem tam úd a musím přiznat, že mne okamžitě nadchl. Tenkrát jsem navštívil i pásmo Gazy a poznal, co život tady obnáší. Tolik policistů se štíty pohromadě jsem nikdy neviděl. Slyšel jsem Palestince na úd hrát i revoluční písně. Zatoužil jsem po tomto nástroji a po dlouhém, a v této oblasti povinném smlouvání na trhu, jsem si jej koupil. Zatím u nás není tento nástroj moc slyšet, ale do etnorocku už proniká. Běžně na něj hraje snad jen kapela Zirjáb, složená z »našich českých« Arabů.«
Jak Jiří Mazánek poznamenává, africké, arabské a další národy se stále častěji zapojují do popu a rocku. Vzniká tzv. world music, neboli světová hudba, která nás obohacuje právě o prvky jiných kultur. Je to i díky tomu, že se více používají etnické nástroje. Ještě pozoruhodnější je, že potomci vystěhovalců, kteří se už narodili v cizině a zemi předků povětšinou znají jen z vyprávění rodičů, nástroje, které měly kdysi přesně určený cíl, a tudíž i hudební školy, obohacují vlastním způsobem hry. Například v Anglii žije hodně Indů, kteří se vracejí ke kořenům své vlasti, avšak na nástroje hrají jinak, protože je jejich nahlížení na svět odlišné. Umění a hudební odkaz předků spojují se západní hudbou. Některé nástroje, jako třeba bubny tabla, využívají dokonce i symfonické orchestry. A tak se není co divit, že skupina Relaxace, v níž Jiří Mazánek hraje, svého času v Egyptě posluchače do vytržení uvedla slovenskými píšťalkami. Aspoň v tomto směru se svět sbližuje.
Jana ČASNOCHOVÁ
Vyšlo v Haló noviny – víkendová příloha, 17.12.2004