Láska je motýl přelétavý
vysaje sladkou šťávu a jinde se baví
láska je marnost žití mých
do morku kostí pálící tvůj smích
Celý svůj život zpíváme píseň. Málokdo to však ví. Jsme nástroji ve velkém orchestru a zároveň hráči. Hledáme to správné ladění a souznění s ostatními nástroji. Ačkoli nás dirigent stále dobře řídí, jen málokdy ho vnímáme. Hrajeme-li však v orchestru, musíme vnímat také ostatní a dobře s nimi souznít. Naslouchat jim. Nejtěžší je,když nasloucháme jenom sobě a často ani to ne. Nejhorší je, když nechceme vůbec naslouchat. Potom se bavíme, ale jen zdánlivě. Hledáme pochopení a přitom neumíme dávat. Hledáme lásku, ale přitom milujeme jenom sebe. Neumíme na sebe zapomenout. Hrajeme stále sólo. Většina z nás tak hraje. A přitom největším štěstím je dokonalá souhra, radost z toho souznění. Potom vás zalévá nevýslovné štěstí a prostupuje láska.
Největší radost v každém milování
číst v očích milého ta nejtajnější přání
Vskutku jej miluješ? Zapomeň vůli svou
Do jeho srdce vstup a roztaj v odevzdání
( Sehabí Asterábádí – Čtyřverší)
Každý potřebuje milovat. Hledáme celý život lásku. Čicháme její vůni, trháme květiny, které ji vydávají, ale neumíme je pěstovat. Utržená květina je sice hezká ve váze, ale nevydrží, je pomíjivá. Tak je každá naše láska, kterou utrhneme, pomíjivá. Nechme ji růst, nechme ji kvést a vonět a ona přinese plody. A nechtějme se stát tulipánem, jsme-li růží. Avšak celý tento svět je postaven na hledání lásky. Zanikne, budeme-li všichni sjednoceni.
Až do konce času
je věčná láska.
A na perutích touhy
vzlétá srdce plné bolesti.