Hrajeme hru se svým vlastním Já?

„Ve hře, kterou hraješ se svým vlastním já, prohráváš a vyhráváš zároveň.“

Rabíndranáth Thákur: Česání ovoce, L II.

Možná hrajeme hru, možná nehrajeme a myslíme si, že vše je pravda, možná je vše součástí hry jiné, i my sami. Co víme o hře? Každý však si je vědom toho, že neexistuje hra, v níž by se jen vyhrávalo, a proto by měl přijmout také prohru. Co je to však prohra? Můžeme vůbec říci, že je něco prohra? Můžeme říci, co je dobré a co je špatné? Je vůbec správné hledět takto na věci?

„Dobrý je učitelem nedobrých.
Nedobří jsou látkou dobrého.
Kdo si svého učitele neváží,
kdo o svou látku nepečuje,
ten, byť i byl učený, je velmi zaslepený.
Toť velmi závažné tajemství.“

Lao c‘: Tao te ťing, 27

Všichni jsme jako jeden, nemůžeme být jeden bez druhého. To platí ovšem nejen pro nás lidi, ale také pro celou přírodu, živou i neživou, celý vesmír. Potřebujeme se navzájem. Tak jako člověk potřebuje dávat, chce i třeba jabloň nám dávat ovoce, chce očesat. Tak také my si chceme dávat a přijímat a měli bychom se to učit. Každé učení má svůj vývoj, vyžaduje čas, trpělivost a jisté přemáhání, odříkání a tedy pochopení. Často nám připadá zbytečné a nebo dokonce nepravdivé. Abychom nalezli svou přirozenost, otevřeli dveře svého srdce, tak aby vešla ona skutečná, nevyslovitelná pravda, musíme se učit a musíme odložit svou nevíru.

„Skutečná pravda se jeví nepravdou.
Veliký čtverec nemá úhlů.
Veliký zvuk je neslyšitelný.
Veliký obraz nemá tvar.
Tao je skryté a nemá jméno.
A přece právě ono živí a dovršuje.“

Lao c‘: Tao te ťing, 41

Jak pochopit nepochopitelné? Jak slyšet neslyšitelné? Jak vidět neviditelné? Netřeba přemýšlet nad tím „jak“! Je třeba žít, je třeba pracovat, je třeba milovat, je třeba následovat vše, co je třeba. Učinit první krok na cestě. Tím je třeba to, že mám stát a nekráčet.

„Kráčeti, znamená potkávati tě každým okamžikem, druhu poutníče!“

Rabíndranáth Thákur: Česání ovoce, XIII.

Stále potkáváme a stále si neuvědomujeme, že jsme to stále my sami v mnoha podobách, naše Já, které se odívá do různých šatů a stále na nás hledí.

„Ten, kdo otevře své dveře a vykročí ven, dostane tvé pozdravení.“

Rabíndranáth Thákur: Česání ovoce, XIII.

Co jsou to ty dveře? Kam je třeba vykročit? Kdo je ten, kdo nás zdraví? Zamyslete se nad tím.

Píseň mého srdce XXII, časopis Dotek

Doporučené knihy k tématu