Píseň mého srdce
Často si říkáme, že už něco chápeme, že už jsme se něco správně naučili, že žijeme správný život. Vůbec si však neuvědomujeme, že to je většinou úplný nesmysl, že jsme vůči sobě naprostí pokrytci. Proč to tvrdím?
Všechno je naučené
Důvod je jednoduchý. Již od narození nás učí, co máme dělat, aby to bylo správně, protože tak se to má dělat. Představte si, že už to začíná např. vyměšováním. Přitom něco zcela jiného se učí miliarda lidí v Indii a diví se, že to děláme jinak. Bezprostřední, nevinné děti si dělají, co chtějí, říkají, co chtějí a posléze napodobují, co vidí. My jim pak říkáme, co smějí a mají dělat a co ne. Děti pozorováním zjistí, že to, co je tzv. dobré a zlé, my sami nedodržujeme a začnou toho využívat. Buď to dělají skrytě také tak, nebo nás zneužívají, když upozorní na to, proč my to tak taky neděláme. A znovu se dostáváme do dalších lží tím, že jim složitě vysvětlujeme, proč tomu tak někdy není.
A potom je začnou učit další, jak mají správně žít. Záleží na tom, v jaké společnosti žijí. Politické, náboženské i geografické podmínky vytvářejí jedince, kteří uvažují tak, jak mají. Zde není místo pro vlastní uvažování, je třeba se zařadit, abyste se nelišili. Lišit se dokáže jen velmi silný jedinec a ten má vždy problémy. Ten nechce být vychováván ke stejnosti, chce sám poznávat a kráčet vlastní cestou. Obvykle proto, že zjistí, že nechce přijímat hotový produkt, byť by byl pozitivní, ale chce zjistit, proč je tento produkt pozitivní, jestli je to pravda a jestli je pro něj pozitivní. Nechce být pokrytec a opakovat to, co slyší a nebo to dokonce dělat. Neznamená to, že snad musí být anarchista. Ten již od začátku nesouhlasí s ničím a vše chce bořit. Tento člověk se chce jen sám přesvědčit. A to je podstata duchovní cesty. Každý je na duchovní cestě, ať vědomě nebo nevědomě. Důležité je jen to, zda se pokouší zpracovávat své zkušenosti, to je jedno jaké. Nechce přijímat naučené vzory. Většina duchovních lidí to ale nedělá. Přijdou do kurzu a dozvědí se, že máme všechny milovat, protože jsou to naši bratři a sestry. A tak, i když neumíme milovat ani sebe sama, či doma své partnery a děti, začneme tvrdit, že všechny milujeme a na potkání se pateticky objímáme, nebo s hlubokým dojetím, protože po lásce toužíme a dosud jsme jí nepoznali. Samozřejmě jsou výjimky.
Řeknou nám, že tato meditace je dobrá a tak to říkáme všem ostatním, toto cvičení vás omladí, tak to šíříme dál. Tato pravda je nejvyšší a toto učení je jediné pravdivé, tak se stáváme jeho stoupenci a šiřiteli.
Víra v Boha
V určité společnosti či rodině vás vychovají ve víře v Boha. Představujeme si pod Ním to největší, nejlepší a všemohoucí, ale nic o Něm nevíme. Opět opakujeme to, co nám řekli. Možná, že bychom Ho poznali, ale oni nám nedali možnost. Již předem nám řekli, že musíme věřit a jak. Dojímáme se, děláme to, co nám přikazuje a On s tím nemá nic společného.
Chceme-li nalézt Boha, musíme na Něj zapomenout, úplně se Ho vzdát.
Je to kacířské tvrzení? Ani trochu. Hledáme-li něco, co přesahuje naši mysl, nemůže to mysl sama nalézt. Hledáme-li nejvyšší lásku, která přesahuje naše omezené, lidské, závislé city, nemůžeme ji takto nalézt. A už vůbec ne naše vůle, či tvrdé odříkání nedonutí Boha, aby se k nám „sklonil“ za odměnu, jak se pro Něj mučíme. Ano, my se musíme vzdát – ale právě všeho tohoto – svého chtění Boha, své představy Boha, své vůle, sebe sama. My se musíme vzdát touhy po Bohu! Proč? Protože opět je to jen naše já, které si myslí, že může Boha dosáhnout a ještě k tomu něčím. Naše já musí přestat existovat. Pak zjistíme, že není čeho dosahovat, že Bůh je stále tady. Pokud jsme se nevzdali Boha pro Boha, nepřestali na Něj myslet, či na to, co se Mu líbí, co chce, abychom dělali apod., je tu dualita, odtržení se od jednoty, oddělování se od Něj. My jsme však stále jeho součástí, Jím samým. Teprve pak konáme Jeho vůli. Ale to už nevíme. My jsme v dokonalé jednotě a konáme jen tak, jak máme. Není to naučené, nemusíme se ptát, my to víme, protože jsme Jím a On koná. My ani jinak konat nemůžeme. Nemáme v sobě pocit dobra a zla, hříchu a víry, nic takového neexistuje. Vše je tak, jak má být a my jsme toho součástí.
Ovečky
Většina lidí jsou ovečky. To je jedno, jestli věří, či nevěří. Naučí se tzv. pozitivní nebo negativní vzorce a podle nich jednají. Ti, co věří, se snad naučí být hodní, neubližovat, případně i pomáhat, ale většinou se uzavřou do svého světa a svého společenství. To, že vedle nich je úplně jiný svět, je nezajímá nebo ho odsuzují a považují se případně za lepší. Každé setkání těchto světů je potom velmi tvrdé. Je to pochopitelné. Odlišné vzorce chování se snaží prosadit každý sám sebe. Jenže obojí je Bůh. Je to jedna mince, na každé straně jiná nebo jak říká buddhismus – sansára je nirvána a nirvána je sansára. Tím nechci přitakávat tzv. duchovním, akčním, americkým filmům. Je velmi těžké to pochopit, ještě těžší to prožívat.
Rituály
Od nepaměti člověk potřeboval rituály. Ty mu umožňovaly spojit se s druhými, cítit to stejně a prožít něco, co všechny přesahuje, případně zažít nějaký jiný stav vědomí než ten každodenní. Byla to jeho vlastní zkušenost, nic naučeného, nařízeného. On sám poznával, on sám zažíval. Postupně společnost začala rušit rituály a svazovala spíše proklamací idejí různého druhu a z lidí se staly ovce. V dnešní svobodomyslné společnosti začal člověk cítit opět potřebu rituálů, jednoty. Je to jedno, jestli pod vedením nějaké církve, strany, rockového či psy-trans koncertu nebo společné meditace. Je to jednodušší, než poznávat sám vlastní zkušeností to, co nás přesahuje a spojit se s tím. Je to ovšem další vzorec, další manipulace, další ztráta osobnosti, ale ne vzdání se svého individuálního já tomu Já nejvyššímu.
Hledejte, prosím a poznejte sebe sama. Dokažte se sebe sama správně vzdát a získejte vše.
Jiří Mazánek