Máme-li někoho rádi nebo je-li naším přítelem, tak mu k narozeninám, svátku či jiným výročím, jakými jsou třeba vánoce, Nový rok atd., přejeme hodně štěstí. Ono se to tak říká. Když mu přejeme zdraví, bohatství či hojnost, tak si pod tím můžeme představit něco konkrétního, i když i to je subjektivní. Ale přejeme-li štěstí, co vlastně přejeme? Co si pod tím představit? Přejeme štěstí, jaké bychom chtěli my, ale víme, co štěstí znamená pro dotyčnou osobu a zda si ho vůbec přeje?
Co je to štěstí, co si pod ním máme představit? Známé asijské přísloví či spíše moudrost, vysílaná do celého světa, praví:
Kéž jsou šťastny všechny bytosti.
Já si pod tím představuji, ať všichni lidé a další živá stvoření nemají žádné problémy či překážky ve svém životě a žijí v míru. Všem přeji, ať jsou zdraví, mají vlastní domov, dostatek potravy a zažívají harmonii ve vztazích se svým okolím. Nicméně jsem přesvědčen, že tato prosba, odeslaná k uskutečnění Nejvyšší moudrosti, je míněna ještě hlouběji. Člověk je šťastný, když nalezne sám sebe, pozná se. Takové štěstí je přirozeně zakořeněno v duších většiny asijský kultur. Na rovinu – kolik lidí u nás chce takového štěstí dosáhnout, nebo chápe, co jeho dosažení znamená?
Máme krásné pohádky, které rádi posloucháme nebo se na ně díváme. Každá správná pohádka končí slovy, že všichni žili šťastně až do smrti, měli se rádi, měli hodně dětí a nic jim nechybělo. Štěstí v tomto smyslu vnímáme spíše jako rodinnou pohodu, zdraví a hmotný dostatek. Život by byl jednoduchý, kdyby to tak fungovalo. Zdá se, že většině lidí ani o nic víc nejde. Důvod bude jediný – svět je stále rozdělen na bohaté a chudé, na pány a sloužící, a na oblasti, kde je štěstím, podaří-li se vůbec přežít den z důvodů klimatických nebo politických. Lidé k sobě stále nenašli cestu, aby chtěli sdílet to, co jim přebývá, s ostatními. Takové pojetí štěstí je jistě pochopitelné a všem jasné.
Já však chci mluvit o štěstí, které může člověk nalézt sám v sobě, v tom, jak žije. Většinou máme představu, že když nás potká štěstí, změní se celý náš život. Štěstí chápeme jako něco nenadálého, co nám otevře dveře do jiného světa. Obvykle si myslíme, že štěstí přijde samo a samo nám ty dveře otevře. Avšak, kde jsou ty dveře a proč by nám je mělo štěstí otevírat?
Na co vlastně čekáme? Na zázrak? Lidem se někdy zázraky stávají, ale většinou se jich leknou. Přestože na ně čekají, tak na ně nevěří. Zázrak je něco, co se vymyká rozumu, co je nelogické a čeho se skoro až bojíme. Štěstí je vlastně něco jako zázrak, proto se ho obáváme. Radši se snažíme dosáhnout všech věcí a podmínek, o kterých myslíme, že nám ke štěstí pomohou, a pak říkáme, že jsme šťastní.
Většina z nás ke štěstí potřebuje přátelské a partnerské vztahy, proto hledáme ke štěstí někoho druhého. Když se nám ten druhý líbí a my jemu a nejsou žádné problémy, říkáme, že jsme šťastní. Uvědomujeme si ale vůbec, co říkáme? Víme už v tu chvíli, co je to štěstí? Se štěstím to bude spíše jako s láskou. Stejně jako láska má štěstí mnoho podob, mnoho odlesků a odstínů, které všechny pocházejí z úplného, Nejvyššího zdroje, ale nás oslepuje či přímo omamuje jen ten jeden. Nepoznáme celé štěstí, nepoznáme celou lásku, stačí nám to málo, o co jsme zavadili, co k nám samo přišlo. Že bychom měli pro štěstí či lásku něco více udělat, nás již nezajímá.
Kdo chce poznávat, zjistí, že poznání je nekonečný oceán, plný tajemství. Kdo chce milovat, zjistí, že lásku lze stále prohlubovat, nebýt opit jen její nejhrubší extází a že lásky není nikdy konce. Potom nemůžeme nikdy říci, že už víc nelze milovat. Spíše to, že zatím nejsme schopni více milovat. Vlastně ani to bychom neměli říkat, protože jsme jen neobjevili
všechny své možnosti. Jsme jako žába ve studni, která tvrdí, že toto je celý svět. Bohužel nikdy nepoznala rybník, o kterém by tvrdila totéž, a opět by neměla pravdu.
Žiji na chodbě, ale dveře jsou zavřené na závoru.
August Strindberg
Máme-li nalézt nějakou větší část štěstí, musíme poznat, co vlastně hledáme, jaké štěstí chceme. K tomu se musíme podívat co nejhlouběji do sebe. Pak začneme nalézat skutečné štěstí, nezávislé na ničem. Chceme-li žít s druhou osobou, vytvářet štěstí s ní, musí totéž učinit i ona. Pokud hledáme správně, dojdeme ke stejnému výsledku a tudíž k harmonii. Většinou chceme skutečně žít, ale zakazujeme si to. Chceme milovat, ale bojíme se toho. Proč? Protože toto vše je risk. A riskovat znamená možná přijít o všechno. Chceme, jako v té muzikálové písničce, mít aspoň to pokakané štěstíčko, to naše malé, ale jisté štěstíčko.
Pravda však je, že kdo chce opravdové štěstí hledat, musí být na to připraven, musí být silný. Silný znamená věřit ve štěstí a nepochybovat, že ho dosáhnu a být dostatečně vytrvalý. Tak velké hodnoty nejsou nikdy zadarmo a musíme pro to ledacos udělat. Mám na mysli být vnímavý k určitým situacím, které se nám stávají a jen na nás záleží, jak na ně zareagujeme. Mohou to být situace, které vypadají zdánlivě bezvýznamně, ale když v nich neuděláme právě ten rozhodný krok, tak je vše na dlouho, pokud ne navždy ztraceno. Měli bychom se snažit o vědomé žití v každém okamžiku svého života. Nemyslete si, že štěstí sedne i na vola a hlavně se za něj nepovažujte. To štěstí, o kterém mluvím, záleží pouze na vás a na nikom a ničem jiném.
Záleží na vašem rozlišování a správném rozhodování. Podobenství nám opět nabízejí pohádky. Hrdina přijde na rozcestí, kde jsou tři cesty a u každé je napsáno, co získá a ztratí, vydá-li se jednou z nich. U těch náročnějších, moudřejších pohádek není ani to napsáno, musíte se rozhodnout sami, aniž víte, co na vás čeká. A přesně tak je to v našem životě. Je v něm mnohem víc rozcestí a cest. Často však jen jedna jediná nás připraví o štěstí na celý život. Nevyměňte drahokam za lacinou cetku. Sami víte nejlépe, že se to pozná jen při hlubším zkoumání. A to se od vás vyžaduje v každém okamžiku.
Žijete si třeba své malé štěstí, které není nijak zvlášť velké, ale ani nijak zvlášť dramatické. A náhle přijde chvíle, která vám nabízí změnu k něčemu mnohem většímu, intenzivnějšímu, bohatšímu a krásnějšímu. My ale si nejsme jistí, protože naše intuice ještě není dost silná a náš rozum si umí vše odůvodnit. Musíme zariskovat, ale bojíme se vkročit do neznáma. To neznámo na nás nebude dlouho čekat, nebude nás svádět a přesvědčovat. Musíme věřit sami sobě, chtít víc a nebát se pustit to své malé pokakané štěstíčko. Měli bychom také do toho rozhodnutí dát sebe celého. Vejdeme-li na novou cestu, nesmíme na ní být jen částečně. Byli bychom rozpolceni a nakonec se na cestě ztratili. Chce-li člověk štěstí a věří v ně, měl by za ním jít. Jak bude litovat toho minulého, co ztratil, ztratí i to budoucí. A nevěří-li sám sobě nebo své nové cestě, nepodaří se mu po ni kráčet.
Slavná budhistická mantra praví:
Gaté gaté parágaté parásamgaté bódhi svaha
Kráčejte, kráčejte, překračujte, dosahujte druhého břehu, tehdy je dosaženo osvícení.
Ano, kráčejte, nezastavujte se, neohlížejte se za minulostí, jen tehdy ji můžete překročit a dosáhnout druhého břehu , jen tehdy je dokonáno a dosaženo osvícení. Osvítit se znamená bleskově pochopit a už nikdy se nebát a vždy si věřit. Pak jste šťastni a vaše štěstí záleží pouze na vás. Bojíte se samoty, nebojíte se však stereotypu. On vás sice otravuje, nadáváte na něj, ale držíte se ho jako klíště. Je náš zvyk, vždyť to tak dělají všichni kolem nás
a říkají, že jsou šťastni. Nevěřte jim, věřte sobě. Věřit sobě znamená nebýt pokrytec, něco si nenamlouvat, ale být odvážný.
Jak v duchovní praxi, tak i v obyčejném životě je třeba být hrdinou a snášet rány. Buďte hrdiny, vzlétněte vzhůru k oblakům jak orli a l