Poslechněte příběh z indických purán.
Jednoho dne požádal Pán Višnu Náradu, aby mu donesl z řeky vodu. Nárada byl božský mudrc a putující hudebník, který vyprávěl ve světě duchovní příběhy, aby lidi povzbudil ke správnému životu. Nárada tedy šel se džbánem k řece a uviděl tam krásnou dívku. Dali se spolu do řeči, žertovali, bylo jim dobře. Zapomněl na to, že měl nabrat vodu, odešel s dívkou a po čase se vzali. Bylo jim spolu krásně a narodily se jim dvě děti. Jednoho dne však přišla potopa, strhla jejich dům, děti a žena se utopili a Nárada se ve vodě sotva držel dřevěného trámu. I naříkal, co bude teď dělat, že vše ztratil a jeho život nemá smysl. V tu chvíli uslyšel hlas Pána Višnua: Nárado, už jsi mi nabral tu vodu? A zjistili, že to vše byl jen sen, který snil.
Všechno, co vidíme nebo soudíme, je jen pouhý sen uvnitř snu.
E.A. Poe
V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který sní, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem.
Čuang-c´
Snění
Je to známá věc, že všichni sníme. Často jsou ty sny tak krásné, že se nechceme probudit a nevěříme potom, že to byl jen sen. Jindy je sen zase tak hrozný, že se vzbudíme a jsme vyděšeni. Pak si říkáme: Kde se to v nás bere? Vědci to vše mají změřené a vysvětli vám spolu s psychology, že to je buď jen naše podvědomí, nebo hlava plná myšlenek, které se řetězí a vytvářejí si často nesmyslné fantazie. Ale přitom víme, že jsou i sny prorocké, vizionářské, že existuje také jóga snů, kde se učíme být ve snu bdělí, nebo si nařídíme určité sny, abychom v nich něco vyřešili. Vždy je však potřeba být bdělý i ve snu, ovládat mysl a uvědomovat si, že jen sníme. I podle Pataňdžaliho Jóga súter je sen či snění jen jednou ze změn mysli, která není zkrocena. Ale nemýlíme se jen? Nejsme právě na té druhé straně v našem bdělém stavu, který je ve skutečnosti snem? A jak to zjistíme?
Iluze
Indický filosofický směr védánta nám říká, že vše, co prožíváme, je pouze iluze, tento svět je neskutečný. Promítá se jako film na věcné a neměnné plátno tím, kdo mu dává světlo. Až zhasne světlo, zmizí i tento, pro nás tak skutečný svět. Proto se musíme z iluze tohoto snu probudit a žít pravou skutečnost. Tomu, kdo to dokáže, se potom říká Probuzený. Ale jak toho dosáhnout a jak si tím být jistý? A má smysl se probudit a proč? Probuzený stav je mnohem intenzivnější a plnější než ten snový, který považujeme za skutečný. Ovšem, proč by se kdo chtěl probouzet, když ani tento život nedokáže a nechce žít naplno? Nebo tomu prostě nevěří. A co si myslet o tom, že vedle našeho lidského světa existují paralelně další světy v jiných úrovních bytí, které nejsme schopni vidět, ani vnímat a komunikovat s nimi? Je to např. svět andělů nebo démonů, nebo nějakých jiných bytostí? Nebo smrtí přecházíme do jiného, stínového světa, v němž jsou jen duše, či stíny, které existují, ale nepotřebují těla jako v řecké mytologii? Již od pradávna bylo většině civilizací toto jasné a nepochybovali o tom. Proč my, kterým není nic divného na přenosu radiových, televizních, mobilních či internetových vln, nevěříme tomu, že existují jiné úrovně bytí a na nich jiné bytosti než jsme my? Přístroje už změří to, co nejsou schopny vnímat naše smysly, ale výjimeční jedinci žádné přístroje nepotřebují. Vidí vnitřním zrakem, slyší vnitřním sluchem, komunikují na dálku pouze myšlenkami. Ale ten, kdo své smysly pouze uspokojuje zážitky, nebo je vybíjí, není dostatečně citlivý, nic takového vnímat nemůže. A to je většina lidstva.
Nebdění – nesnění
Proto poznaní lidstva posouvají vpřed takoví lidé, kteří neúnavně touží zjistit pravdu o existenci světa i sebe a dále ti, kteří nás chtějí probudit ke skutečné, nesobecké lásce. Oba tyto typy lidí se každý z jiné strany – jedni z vnějšku a druzí z vnitřku – občas dostávají do zvláštních stavů, kdy přestává pro ně existovat tento bdělý stav a často únavou upadají do stavu, který ještě není sněním. V tomto jakémsi mezistavu, jako by přestali být sami sebou a přichází k nim Poznání. Poznání, které je všude, v nekonečné mysli, či zásobárně, v níž tehdy dokáží něco přečíst. Něco, co objasní problém, který dlouho řešili, nebo sdělí Pravdu, která pozvedne lidstvo ke společné cestě. Všichni velcí vědci mluví o tomto zvláštním stavu, kdy vlastně přestali přemýšlet a vše se jakoby bleskem vyjasnilo. Stejně tak básnící, hudebníci či malíři a další umělci se inspirovali v takovémto stavu. Dosáhli ho neusilováním, vyprázdněním ode všeho, meditací, obdivem ke kráse, láskou k ženě i jinými nenásilnými způsoby. Opět se tak však dostáváme k védántě, džňána józe, buddhismu a podobným duchovním technikám. Ve všech se dozvíme, že musíme pustit to, oč usilujeme, aby to k nám přišlo samo. Skončí-li jedna myšlenka, hned na ni navazuje další, je to nekončící řetěz. Podaří-li se ale vědomím vstoupit mezi konec jedné a začátek druhé myšlenky, kde je prázdno, staneme se součástí prázdnoty, která je kupodivu naprostou plností.
Jak to koresponduje s veršem z Íšópanišady, kde se praví:
Vezmeme-li- z toho, co je plné část, je též plná a plné, z něhož jsme vzali, zůstane stále plným (volný citát).
Vidíme tedy, že jde o nekonečný oceán, z něhož lze stále čerpat. Ovšem musíme umět čerpat. Čerpat umějí pouze ti, kdo se dostanou do stavu nebdění – nesnění. Tento stav není nějakým vytržením či transem. Je vlastně tou nejhlubší skutečností, a ti, kdo jsou opravdu Probuzení, v něm spočívají stále, přirozeně, aniž si to druzí vůbec uvědomují. Být s takovou bytostí, být v jejím vyzařujícím poli, znamená neustále čerpat Poznání, Pravdu, Lásku. Nejsou potřeba žádné knihy, modlitby, mantry, semináře a zasvěcení. Již samotné otevření se takovému člověku nám vše dá. Příkladem byl třeba Ramana Mahárši. Sděloval vše beze slov, jen svou existencí. Stejně tak Rámakršna. Začal jen zpívat a tančit a všichni byli naplněni láskou. Nepleťte si však tento stav s city a vírou. Mnoho dalších nás přesvědčuje a dojímá slovy. Zde slova nejsou vůbec zapotřebí. To, co je, působí samo, přirozeně. A vy se sami probudíte, poznáváte a milujete. Zkuste si tedy sednout, lehnout a jen být. Zkuste vyprázdnit svou mysl, a pozorovat bez jakéhokoli úmyslu tento stav. Nejlépe se to daří právě tehdy, když se probouzíte nebo usínáte. Tehdy je mysl buď čerstvá a otevřená nepřemýšlením, nebo unavená a snadněji se uvolní. Hlavně nic nechtějte, nic neovlivňujte. A jistě se vám to podaří alespoň na okamžik. Na závěr se s vámi podělím o jednu báseň, kterou jsem v tomto stavu napsal.
Nechce se mi vstávat
Snil bych ještě dál
Nechci se snu vzdávat
Vždyť jsem princ či král
Nechci radši vědět
Co je pravda co lež jen
Zda se vrátím ze snu zpět
Nebo toto je ten sen
Na které jsem straně mince
Je to rub a nebo líc
Budu ještě dělat prince
Či jsem chudák z Nemanic
Jak se vymanit z té kukly
V níž má duše spočívá
Kéž by okovy mé pukly
Či se mi i to snívá
Jen jedno vím – to že jsem
A po věky existuji
Jestli chudákem či boháčem
To jak větry Bytí dují