„Pouze ten člověk, který umí meditovat, je tím, který umí naslouchat. Nebo naopak – člověk, který umí naslouchat, umí i meditovat, protože to je totéž.“
Ošo: Perly v kapse u vesty
Kolikrát jsem si při někdy nekonečných „duchovních“ diskusích všimnul, že se snažím vyměňovat názory, ale ten druhý jim vůbec nenaslouchá, opakuje stále to samé. Jak už bylo zvykem např. ve starém Řecku, vedla se diskuse tak, že jeden vyslovil myšlenku, druhý ji podpořil, rozvedl nebo jí oponoval. Vznikaly velmi plodné výsledky, i když se obě strany vůbec nemusely domluvit na shodě názorů. Asi to bylo dáno též tím, že si lidé sebe navzájem vážili a možná také nebyla jejich mysl tak rozptýlená. Když dnes sleduji obdobné diskuse, mám dojem, že proti sobě bojujeme. Často jsem svědkem podrážděnosti a nemožnosti moci vůbec domluvit. Každý účastník totiž ví vše nejlépe. Ale nemusí jít jen o diskusi. Tok myšlenek nám často zabraňuje, abychom mohli jen sledovat přednášku nebo číst knihu. Již po prvních větách se naše mysl bouří a začíná polemizovat aspoň vnitřně. Nestává se zrcadlem, které jen odráží a není dotčeno obrazem. Teprve tehdy zjišťujeme, že se vlastně neznáme, že vše vytváří naše mysl, kterou neovládáme.
„Jestliže chceš být seznámen se sebou samým, musíš se naučit jednoduchému umění být potichu.“
Ošo, tamtéž
Být potichu se musíme učit, když jsme sami a stejně tak, když jsme s druhými – to je vlastně naslouchání. Existuje-li však při naslouchání vnitřní dialog, znamená to, že vytváříme protilátky, aniž bychom dokázali ovládat mysl. Většinou totiž ani diskutovat nechceme, chceme spíš za každou cenu říci svůj názor nebo něco. Dalo by se z toho také vyvodit, že se každý chce nějakým způsobem prosadit. Nemá však obvykle respekt či pokoru před druhým. Nazývá to však jinými slovy. Říká, že chce poznat sebe, nebo, že je to jeho poznání, které sděluje druhým. Snad by bylo důležité si uvědomit, že v duchovním hledání existuje demokracie snad jen v tom, že může hledat každý a jak chce. Neznamená to však, že bude přesvědčovat všechny o svém názoru. Ten, kdo získá poznání, nemusí je obvykle předávat za každou cenu a už vůbec ne k jeho hledání druhé nutit. Sklonit se před guruem neumí každý, natož mu předat svou mysl a nechat se vést. Proto musí hledat sám. Je těžké však opravdu nalézt. Nalezne-li však člověk, neměl by váhat.
„Není, není, není jiné povinnosti pro probudilé lidi než jedna jediná: hledat sám sebe, sám v sobě se upevňovat, propátrávat svou vlastní cestu vpřed, lhostejno, kam povede… Právě povolání je pro každého jen jediné: dostat se k sobě samému. Ať člověk skončí jako básník či jako šílenec, jako prorok či jako zločinec – to není jeho věc, je to koneckonců bez významu. Jeho věcí je najít svůj vlastní osud, ne nějaký libovolný a prožít ho v sobě, naprosto a nezlomně. Všechno ostatní je polovičatost, je pokus uniknout, je únikem do ideálu masy, je přizpůsobení a strach před vlastním nitrem.“
Hermann Hesse: Demian
Je tvrdé uvědomit si, že člověk musí být nekompromisní především sám k sobě a teprve potom k druhým. To je skutečné hledání a nalézání – duchovní praxe.