Píseň mého srdce
Kršna praví v Bhagavadgítě (4, 11):
„Jakým způsobem se ke mně kdo utíká, právě tak se já oddávám jemu.
Lidé všude následují v mých šlépějích, synu Prthy (Ardžuna).“
A Ježíš praví v Evangeliu sv. Jana (14, 6 – 7):
„Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.
Kdybyste znali mne, také i Otce mého znali byste, a již nyní jej znáte a viděli jste ho.“
Duchovní cesta
A znovu se dostáváme k termínu duchovní cesta. Víte, každou chvíli mě někdo přesvědčuje, že je na duchovní cestě, nebo prostě na cestě. A nejlépe na té nejpřímější, nejkratší. Nevím, proč se mě o tom snaží přesvědčit. Nebo snad spíše sebe? Že by si nebyli jisti? Ale jindy jsou si naopak až příliš jistí, že ta jejich cesta je duchovní a správná. Řekl bych to slovy Shakespearova Hamleta: „Slova, slova, slova.“ Mě to totiž vůbec nezajímá. Vnímám člověka a počítám s jeho nedokonalostmi, protože každé vtělení má svůj karman, který musí odžít, než dosáhne osvícení. Důležité je, zda je si toho vědomo a zda jedná správně tak, aby k tomu, co musí nějakým způsobem prožít, nepřidávalo zase další karman. Když to ví, nemusí ostatní přesvědčovat, že je na cestě. A to ví i osvobozený Mistr, že zbyl tvar, forma, skořápka, tělo – a ten má také karman, který musí odžít. S tím jsou spojeny i třeba nemoci nebo určitý charakteristický projev chování tohoto mistra, a jestliže to pochopíme, nebudeme ho vůbec soudit. Lidé z esoterních kruhů si však často posilují své ego tím, že vyprávějí, kolik již absolvovali seminářů, přednášek, či přečetli knih – a jsou na Cestě a „jedou“.
Tohle vůbec není podstatné. Dokud jsou na cestě a „jedou“, tak jsou pořád na cestě, čili hledají a nevědí. Důležité je vědět, poznat, prožít. Pak jsem tam a vím. Nemusím o tom mluvit a ani to moc nejde. Je to jako s láskou. Může vám o ní každý říkat, jak je krásná, dokud ji nezažijete, nevíte, o čem je řeč. Ještě jednodušeji to řekl Rámakršna: „Řeknou-li vám, že cukr je sladký a vy jste nikdy nic sladkého neměli, nevíte, co je sladkost, dokud cukr neochutnáte.“ A v tom to právě je – nebuďte na cestě, nemluvte o cestě, dorazte k cíli!
Cíl
Než dorazíme k cíli, který je neznámý, musíme něco dělat. Ano, opět Kršna v Bhagavadgítě praví, že člověk není nikdy nečinný, i když vlastně nic nedělá. Už samotný dech nebo myšlenky vyvstávající ve vaší mysli jsou čin. Abychom poznali cíl, musí být vše vědomé a odevzdané. Jestliže totiž slyším od lidí různé návody a komplikované předpisy, které vás zaručeně přivedou ke spáse a nebo mi mnozí říkají, že vše, co dělají, je duchovní, tak se už ani nemohu smát, co se dá všechno vymyslet. Úvodní citát od Kršny nám dává opravdu naprostou svobodu v činech, ale s jedinou podmínkou – ať děláte cokoli, musíte kráčet v Jeho šlépějích a Jemu ty činy odevzdávat. A to samé říká Ježíš – kdybyste znali mne, znali byste i Jeho.
Napodobování
Kdo trochu studuje písma těchto avatárů či mistrů, má-li dáno, pochopí. Ale musí mít dáno mnohem více, aby pochopil, že smyslem není cesta, nýbrž cíl. Všechny tyto bytosti jsou již sami o sobě cílem. Ale zároveň vám sdělují, že i my sami jsme cíl, že si to máme uvědomit a nalézt sebe sama. Většina následovníků se totiž snaží jen tyto mistry napodobovat. Nějak tak to řekl i Ošo, že když budete dělat to, co jsem vám řekl, nebudu to již já, ale nebudete to ani vy. Vy musíte nalézt sebe. Je tedy zbytečné naslouchat mistrům, inspirovat se jimi a dodržovat to, co vám doporučují? Je vůbec nějaká cesta? Cestou je celý náš život. Ten se však skládá z nespočtu činů. My nemůžeme být nečinní. Je v nás nutkání stále konat. Někdo musí opravdu stále něco vytvářet, třeba i zbytečně, nebo se pohybovat, jiný pořád mluvit a druhé unavovat a brát jim energii. Jak jóga, tak tantra nás učí odtáhnout smysly od vnějších i vnitřních předmětů a uzavřít všech devět bran, jimiž uniká energie. Znamená to být si všeho co nejvíce vědom a nevyčítat si, nedaří-li se to. Nemusíme pak přemýšlet, co máme konat, můžeme konat cokoli a kráčíme ve stopách Kršny či Ježíše. Nemusíme se nechat ukřižovat – vždyť každodenní život nám přináší utrpení často víc než dost. Nesmíme se stydět za to, že hluboce prožíváme své události. Buďme živí, ne mrtví, ciťme. Zkusme však stále odevzdávat cokoli Nejvyššímu bytí. Poznáte lásku v jejich výšinách i propastech.
Kolik hledání stojí člověka sebemenší poznání. (W. Shakespeare, Hamlet).
Nejdůležitější je vždy náš postoj, náš úmysl, s jakým čin konáme, naše vnitřní upřímnost. Ta pak vnějšně nemusí vypadat, že je tzv. dobrá, ale to je tím, že každý vnímá věci ze svého hlediska. Naučme se tedy upřímnosti, pravdivosti k sobě samému a to vnitřní se bude projevovat navenek. Většinou se totiž začíná právě naopak – falešné úsměvy, milá slova, úslužnost atd. Buďte sami sebou, buďte osobnostmi, třeba se svými chybami. Naučte se znát se.
Cesta je cíl
Budete-li takto konat vše, začne se to stávat posvátným činem. Prostupte vše svou láskou a stanete se láskou. Nehledejte cíl a budete v cíli. Nemůžete ho hledat, neznáte-li ho. Ale on je od počátku ve vás. Vaše láska stále plápolá, byť malinkým plamínkem. A ve vás je roznětka. Škrtněte o své srdce volající po pravém ohni a budete zase hořet. Nebojte se. Vaše láska je nesmrtelná, nikdy nemůže zmizet ze světa. Až do skonání tu bude. Věřte jí a jděte za ní.