Píseň mého srdce

„Lépe je kráčet vlastní cestou, třeba nedokonalou, než dokonale konat povinnosti druhých. Kdo plní úkol podle své přirozenosti, nedopouští se zla. Nikdo by se neměl vyhýbat práci, jež přísluší jeho přirozenosti, i když ji dělá nedokonale, Ardžuno, neboť všechny činy jsou zastíněny nedostatky, jako je oheň zahalen kouřem.“

„Lepší je vlastní stezka, byť nedokonalá, nežli dokonale vyšlapaná stezka druhého. Lépe je zemřít při plnění své povinnosti, neboť stezka druhého není tvojí stezkou.“

Nejenom v minulých staletích, kdy byla dlouho v Evropě jediná církev, která nepřipouštěla jinou cestu, ale především dnes, kdy můžeme vlastně svobodně následovat cokoli, jsme svědky obrovského náboru duší do různých duchovních i jiných seskupení. Vždy je snaha vytvořit co největší členskou základnu, protože to je známkou toho, že toto učení je nejlepší. Právě tento nesmyslný argument dává sílu stoupencům určitého učení nebo učitele k tomu, že se cítí více jistě při přesvědčování druhých, ale především sebe, že následují tu správnou duchovní cestu. Ale je tomu tak? Nutně to neznamená ani, že ano ani, že ne. Předpokládám, že jeden z největších indických mudrců Svámí Vivékánanda četl Bhagavadgítu, když řekl, že skutečná duchovní svoboda a poznání budou dosaženy, až bude mít každý člověk své vlastní náboženství a zaniknou všechny církve a duchovní směry. Asi plně pochopil slova Kršny.

Všichni mistři a jejich moudré knihy mluví o jednom. Člověk by měl žít správně. Aby to pochopil lépe, dávají různá doporučení a návody. Nikdo z nich však netvrdí, že musíte nutně dělat právě jen to, co on (ona), nýbrž vás obvykle spíše vede, nabádá, povzbuzuje, případně i něco vysvětluje. Většinou však obvykle ti, co jsou nejvíce nablízku, začnou vše sepisovat, vytvářet pravidla a přímo nařízení, co se musí dělat. Začne vznikat nauka, často aniž o tom učitel ví. Tak tomu bylo např. u Ramana Maháršiho či Osha, abych jmenoval alespoň některé a podívejte se, co z jejich učení vzniklo. Osho řekl, že to, co bude vydáváno za mé učení, již vůbec nebude mít se mnou nic společného. Ramana se zpočátku vůbec ani nesnažil mluvit, pak zaznamenávali jen jeho odpovědi. Totéž bylo s Fráňou Drtikolem. Obvykle nikdo z mistrů nic nenapsal, a ani nezaložil žádné náboženství či církev. To vše udělali až jejich následovníci, aby získali více stoupenců a nauka se sířila – byť s dobrým úmyslem. Často ovšem se nauka také šířila ve zlém, silou a vyhrožováním. Dnes to již tak docela dobře možné není, ale i to stále můžeme vidět v některých, hlavně asijských zemích. To však neznamená, že nátlak a přesvědčování evropských duchovních společenství je snad menší. Jejich stoupenci, kteří často v učení hledají poslední záchranu a jsou i psychicky narušení, využívají velmi zjednodušených argumentů a učení, které je třeba správné a hluboké, zájemcům zkreslí a odradí je. Většinou však zneužívají myšlenkového a citového zmatku lidí dnešního světa, kteří hledají uklidnění, spočinutí nebo pochopení a lásku. Také přichází hodně učitelů, kteří chtějí získat žáky, aby je vytvořili na sobě závislými a tahali z nich peníze. Hodně je také těch, kteří si po několika víkendových kurzech myslí, že už vše pochopili a hned chtějí vyučovat druhé – někdy s dobrým úmyslem, jindy pro peníze. A tak jsme svědky obrovské nabídky všeho možného v časopisech a na esoterických festivalech. Jak se k tomu postavit? Má to vše nějaký smysl nebo nemá?

Každý pravý učitel vás vede k vám samému, povzbuzuje vás při tomto hledání, podává vám pomocnou ruku a odstraňuje vaše pochybnosti. Setkávání s ním probouzí ve vašem srdci lásku, rozlišování, upevňuje vás ve vašem hledání a časem vám přinese i poznání. Je-li možné osobní setkávání, je to lepší, ale i setkávání spolu s dalšími je velkou posilou. Každopádně je důležitý především učitel a ne ani tak to, co říká. Podstata, kterou předává, je skryta za slovy a do slov se nedá vložit. Slova každý chápe jinak a vyvozuje z nich něco jiného podle své úrovně vědomí. Proto je učitel důležitý a je katalyzátorem vaší cesty. Jenže vše ostatní je na vás. Vy se musíte v každém okamžiku rozhodnout sami, a to srdcem a rozlišováním, jakého jste v tu chvíli schopni. Dělejte to tak, prosím, a nevyčítejte si, že to snad nebylo správné. Mělo vás to poučit a přinést poznání, jak se rozhodnout příště, i když příště bude vše úplně jinak. Nic se neopakuje stejně, vše plyne dál a i vy jste jiní. Prosím nebojte se. Proto říká Kršna Ardžunovi, aby se vzmužil a bojoval. Ano, bojujte s pochopením sebe sama. Snažte se bez pokrytectví pochopit své pohnutky a odkrýt podstatu svých činů. Budete-li se chválit a nebude to pravda, dojdete jen k sebeklamu. Stejně tak se však nemučte výčitkami, když se vám stále nedaří správně jednat. Najděte pohnutky a sklony, které to způsobují – spíše s učitelem než psychologem. Hlavně se pořád nerozebírejte. Snažte se jen si to uvědomit a zkusit to znovu. Věřte tomu, že vaše činy nejsou jen vaše činy, ale že skrze vás jedná milovaná tvůrčí energie Šakti. Ta vám sice dává svobodu jednat, jak chcete vy, ale není-li to správně, časem zjistíte, že se vám to vyrovnává obdobně. Otevřete své srdce a snažte se to vnímat!

Jiří Mazánek