Paměť

Jan Werich říká v jedné z předscén s Miroslavem Horníčkem:

W: Blbý věděj, ty maj čas si pamatovat, chytří musej vymýšlet.

H: Teď jde o to, co je líp placený.

W: Nepamatovat si.

H: To je nejlíp placený.

Je to hrozná legrace, ačkoli je to vlastně smutné. Když si však odmyslím společenský kontext, mohu se na to podívat ještě z úplně jiného hlediska.

Učitelé

Naše školy jógy každý rok sypou jednoho učitele za druhým. Poctivě si zaplatili třeba tříletý kurs, na závěr složili zkoušky a už mohou všechny učit. Nic takového ovšem nikdy v Indii neexistovalo. Nyní už ano, protože trh se vždy snadno přizpůsobí poptávce. Pokud jste dobře studovali, tak možná víte vše, co vás učili. To je obdobné jako třeba u lékařů. Stanou se MUDr., ale musí pak několik let absolvovat tzv. kolečko, aby se „otrkali“ a nasbírali zkušenosti. Teprve pak je jim vlastně svěřeno skutečné, zodpovědné léčení lidí. Při něm jde „pouze“ o léčení fyzických chorob. Učitelé jógy po obdržení osvědčení bohužel nic takového neabsolvují. Zatímco dříve takový guru – jací zde ovšem nejsou – pověřil žáka vyučováním teprve tehdy, když věděl, že je připraven. U nás se tito učitelé hned po složení zkoušek v hejnech vysílají vyučovat, poučovat a vlastně i léčit duše těch, co za nimi přicházejí. Mám to „štěstí“ se s nimi občas potkávat. Nevím, co všechny ty lidi žene k tomu, že chtějí vyučovat jógu. Stejně tak dnes každý zpívá mantry, aniž by znal jejich hlubokou podstatu a účinky. A stejně tak, jako nejpopulárnější jsou dnes muzikály, tak nejúspěšnější jsou popoví zpěváci a zpěvačky manter, a to i v celosvětovém měřítku. Vše se prostě zjednodušuje, každý může třeba hned mluvit s Bohem. Nejvyšší pravdy každý zná, píše o nich knihy a přednáší. K tomu mohu dodat jen známě přísloví:

Kdo ví, ten mlčí.

Kdo neví, tak učí.

Vědění je zaměňováno za moudrost a nejvyšší poznání. Škoda, že už nejsou Mistři, kteří za toto fackovali, nakopali nebo i přetáhli holí. Ti by si ovšem dnes nevydělali ani korunu.

Zapamatování si

Pataňdžali píše v nejuznávanějším spise o józe, v Jóga sútrách, že jóga je zastavení toho, co vyvstává v mysli. Tehdy je dosaženo skutečného, přirozeného stavu vědomí, zažívání klidu, poznání a lásky. Pokud nezastavíme toto vyvstávání, bere na sebe mysl některou z pěti jejích proměn. A jednou z nich je paměť, vybavování si prožitého, vzpomínání. Každý z nás prožívá něco, co je z jeho hlediska příjemné a nepříjemné. Jak jsem zde již mnohokrát psal, vše, co prožijeme, má nějaké příčiny, kořeny a ukládá se do jemněhmnotného těla, jehož součástí je také mysl. Další z proměn mysli je snění. Toto snění může probíhat nejen ve spánku, ale i za bdělého stavu, který ale ve skutečnosti bdělým není. My neovládáme mysl, nedokážeme ani pozorovat, co v ní vyvstává – toto vyvstávání se volně spojuje v různé neskutečné obrazy. A my se jimi těšíme nebo naopak se jich děsíme. Často nás „učitelé“ právě na kursech jógy učí, že si máme vybavovat ty hezké obrazy – prosluněnou louku, ptáčky, zurčení potůčku atd… Vytváříme si vlastně druhý, neskutečný svět. Jistě vám nebudou doporučovat, abyste si představovali kupku hnoje, možná zemědělcům, když ji potřebují na hnojení, nebo jak z vás odpadává hnijící maso, což praktikují spíše buddhisté.

Ovšem každá skutečná duchovní nauka, která vede k praktickému využití, nás nabádá k bdělosti, uvědomování si sebe sama a prožívání každého okamžiku. Jestliže si vytváříte jakékoli představy, jen se upevňujete v neskutečnu a navíc si je pevně ukládáte ještě do mysli. Tím se odtrháváte od pravé skutečnosti. Je jedno, jestli si budete namlouvat, že jste stále radostní, nebo že hnijete, abyste se připravili na smrt. Vy musíte být tady a teď. Ono, i když si budete říkat, že vše je radostné, zjistíte brzy, že ty nepříjemné situace přijdou samy u každého a budete je muset řešit. Tak si uvědomíte, že to asi chce jiný přístup. A stejně tak, když si budete představovat ty stavy rozpadu těla apod., nebudete vůbec žít teď, nedokážete se radovat, protože je to přece zbytečné, na konci všeho je smrt.

Většina lidí si ukládá své zážitky, aby se k nim v krušných chvílích vracela, a říká si, že tenkrát byla šťastná a že si život zkazila tím, že tenkrát neudělala to a to. Opět žijí v minulosti, ve snění, a neprožívají svůj současný život. Myslíte si, že když to píši, že jsem snad neprožil nic nepěkného a pěkného? Obojího bylo víc než dost. Máme si to pamatovat nebo nepamatovat? Co je lepší?

Nepamatovat si

Werich nám s nadsázkou říká, že nejlepší je nepamatovat si, protože je to lépe placené. Tento model jsme si tak trochu zkusili po revoluci v roce 1989 a zjistili jsme, že některé věci bychom si pamatovat měli. Minulost je třeba dořešit a vyrovnat se s ní a byla chyba, že jsme to důsledně neudělali. Některé viny se odpouštějí, jiné bychom odpouštět neměli. Nechci sem tahat politiku, vztahuji to na jednoho každého z nás. Každý máme v sobě něco, co bychom měli sobě i druhým odpustit a něco, co odpouštět neměli, dokud to nevyřešíme a neuzavřeme. Jinak se k tomu budeme stále vracet a bude se nás to stále dotýkat. A to je ten skutečný problém. My bychom si měli být schopni vše, co jsme prožili, uvědomovat, vzít si z toho pouční, ale nemělo by se nás to dotýkat. Pokud se k tomu budeme vracet, tak by to již mělo být uzavřené. Ještě těžší je to v každodenním životě, v každé situaci. Lehce se říká, abyste si nic tak vážně nebrali, abyste to tak neprožívali, aby to ve vás nezanechávalo žádné stopy. Vaše mysl by měla být pouze čistým zrcadlem, které jen odráží, ale obraz v něm nezůstává. To je to Werichovo nepamatovat si. Pak nás vlastně nic nerozhodí.

Je to vůbec možné?

Tehdy si většina asi řekne, že pak nebudeme mít žádné umění – žádnou poezii, obrazy a hudbu, nebude se nám ani líbit příroda, protože zabráníme se jí dojímat. Nebudeme milovat, protože bychom nemohli myslet na milou a představovat si ji. Na to bych řekl přímo, že bychom nežili. Jestliže jsme byli stvořeni k obrazu božímu, proč by nás vybavil tak dokonale uspořádaným tělem a všemi smysly? I v ráji toto vše Adam s Evou měli a nač by to měli, když by to nemohli používat? Když požívali rajských plodů, tak jistě proto, že byly chutné a oni z toho měli požitek. A obdobně tomu bylo i s dalšími smysly. Jedna věc je užívat, druhá zneužívat nebo být závislý. Nepamatovat si neznamená vzdát se svého prožívání a na vše zapomenout. Znamená to vše správně prožívat tak, aby se nás to nedotýkalo a při vybavování si prožitého nás to neobtěžovalo. Možné to je, ale je to práce na celý život. Musíte se to učit sami pochopením svých omylů a nevyčítáním si jich. Je to individuální záležitost každého člověka. Můžeme se trochu nechat poučovat od druhých, ale nenapodobovat je. To je potom ta pravá samostatnost, odvaha se umět rozhodnout a zbytečně neplánovat. Vše bude potom stejně jinak. Hlavně si nenechejte radit od „učitelů“, včetně mě, chytrých knih a kamarádů. Opět to neznamená, že vám někdo nemůže poradit. Jak si vás však bude chtít vměstnat do své teorie či nauky, utíkejte, co nejdále můžete. Budete-li se řídit svým upřímným srdcem, na zcestí vás nikdy nezavede. Ale nespleťte si ho se srdcem naivním, ovlivněným vírou, předsudky, dogmaty a rozjitřenými city. To není to pravé intuitivní srdce. Říká se, že osloví-li tě láska, následuji ji a neváhej. Buďte bdělí a uvědomte si, zda jde skutečně o lásku, zda to není pouze tělesná přitažlivost nebo vaše touha po něčí blízkosti z důvodu samoty. Přijde-li láska, vaše srdce dostane vláhu a vy celí znovu ožijete, začnete kvést, vonět, zpívat. Stanete se nástrojem, který již na dálku sám sebou zní. Zní tou nejkrásnější písní na světě. A potom si nic nepamatujete tím správným způsobem, takže žijete jen teď, každý okamžik prožíváte naplno, zapomínáte na to, co bylo a to, co bude. Milujte a nepamatujte si. Ten Werich to všechno věděl.