Píseň mého srdce
Dvorská láska – 1.část
„Je zřejmé a pro můj rozum absolutně jasné, že muži nejsou ničím, že jsou neschopni pít ze zdroje dobra , nepodněcují-li je ženy. Nicméně jsou-li ženy původem a příčinou všeho dobra a dal-li jim Bůh takovou výsadu, je třeba, aby se samy projevovaly tak, aby ctnost těch, kdo konají dobro, podněcovala druhé činit stejně.“
André le Chapelain – Pojednání o lásce
Již vícekrát jsem se ve svých článcích zmínil o dvorské lásce, která kvetla především ve Francii v 11. až 13. století, ale přenesla se postupně do všech zemí Evropy. Možná si někteří z vás říkají, co to má společného s dnešní dobou nebo i duchovním životem, ale věřte, že velmi mnoho. Myšlenka uctívání ženy se stala součástí nejen trubadúrských písní a básní, ale především smyslem a podstatou života rytíře a hlavní osou příběhu o svatém grálu.
Ve skutečnosti nejde o nic nového. V antickém Řecku se nejen bohové na Olympu, nýbrž i lidé hádali o ženy a vedli kvůli nim války. Žena se stala inspirátorkou veškeré činnosti. Ne nadarmo jsou všechny múzy ženami, i většina věštkyň. V sumerských, babylonských, egyptských, indických i dalších chrámech sloužily jako kněžky ženy. A nakonec v pozdější době byly za všemi politickými intrikami zase také ženy.
Trubadúři
Původ těchto umělců, později i bavičů třeba zcela jistě hledat u Arabů a jejich poezie, kterou zpočátku překládali jihofrancouzští šlechticové. Začali do ní vnášet vlastní zkušenosti v jazyku této oblasti – okcitánštině, libozvučnějším než francouzština. Tyto písně nejen opěvovaly ženu, ale hlásaly též rovnost pohlaví, lidí a tolerantnost víry. To vše se nejvíce šířilo ze dvora akvitánské královny Eleonory, která podporovala všechny bez rozdílu náboženského vyznání a společenského postavení. Sama byla též trubadúrkou, i její syn Richard Lví Srdce, slavný válečník. Akvitánie byla nejbohatší, ekonomicky nejvyspělejší zemí Evropy a trnem v oku katolíkům a Římu, protože neuznávala církevní hierarchii, chrámy a prostředníka mezi Bohem a člověkem, byla proti církevní nadvládě a korupci a žena měla stejné postavení jako muž. Toto učení vyznávali kataři neboli čistí. Pod vymyšlenou záminkou byla proti této zemi uspořádána křížová výprava, která 40 let systematicky vybíjela všechny lidi a ničila všechny doklady o učení.
Palác lásky a rytíři
Palác lásky je středem světa, v němž má svůj trůn láska. U jeho tří bran stojí tři skupiny žen. U první brány naslouchají hlasu lásky, u druhé mu odmítají naslouchat a u třetí jsou ženy hnány jen žádostí a sexualitou. Pouze ženy od první brány jsou hodny uctívání rytíři.
„Nic velkého, co se ve světě děje, není myslitelné, nemá-li to původ v lásce. Kdyby muži nemohli otevírat dámám podle svého přání tajemství svého srdce, úplně by zanikla láska, kterou každý uznává za pramen a původ všeho dobra.“
To se nazývá dvornost nebo dvorská láska. Byla přímo určena její pravidla, co má muž dělat, jak se má k dámě chovat a na šlechtických dvorech – speciálně u Eleonory Akvitánské – byli muži z těchto pravidel zkoušeni. Dokonce vznikly i jakési soudy lásky, které řešily složité otázky lásky. S prvním manželem, francouzským králem Ludvíkem, měla Eleonora dvě dcery, z nichž Marie, hraběnka z Champagne, byla ochránkyní Chrétiena de Troyes, prvního autora příběhů o grálu a králi Artušovi, díla, v němž se mísí dvorská láska, ideál rytíře a hledání duchovní podstaty nejen pro sebe, ale především pro dobro druhých.
„Bůh mi dal ženu a ona mi ukázala, že milovat znamená vzdát se sebe sama.“
Anonym
Nebezpečí lásky
Zatímco se v díle André le Chapelaina nejprve láska opěvuje, v poslední části knihy varuje před jejími nebezpečími a pokouší se čtenáře od ní odradit. Láska totiž vyžaduje etiku vztahů mezi mužem a ženou, estetiku a zjemňování obou dvou. V tomto smyslu je zajímavý například výrok Marie z Champagne o tom, zda je možná láska mezi manželi. Říká:
Ti, kdo se milují, jsou navzájem spjati zcela svobodně a bez jakékoli nutnosti. Manželé jsou naopak povinni poslouchat náležitě vůli jeden druhého a nesmějí si vzájemně v ničem odpírat. V manželství nemůže žádná situace získat korunu lásky, pokud tomu není tak, že jistá pouta byla sjednána vně manželství ve službě lásky.
V tom smyslu je zajímavá jedna z otázek řešených v soudu lásky:
„Poskytuje láska svým věrným více radosti nebo trápení?“
Jiří Mazánek
P.S. K přiblížení si životů trubadúrů doporučuji přečíst si knihu Jehan z Nostredame – Životy slavných a starých provensálských básníků, kteří žili v dobách hrabat z kraje Provence.