Píseň mého srdce
V čajovně se sešly nad zdravým zákuskem a zeleným čajem po delší době dvě esoteričky. Hned si sdělovaly, co je nového v duchovním světě, která celebrita přijela a stihly ji vidět, který mantrový koncert a daršan nevynechaly, který duchovní učitel je pochválil a na kterého prasklo, že svádí své žákyně, atd… Ale to hlavní na řadě bylo, jak která pokročila. Tak ta první se chlubila, že už má 10. stupeň z kineziologie, v regresi se dozvěděla, že byla ženou egyptského faraona a že se učí nejíst, v nejhorším případě jíst jen občas. Ta druhá už navštívila všechny kurzy bikram, power, čakrové i hormonální jógy a teď se chystá na tu kundaliní jógu. Chce se před tím ale ještě jít zeptat své astroložky a kartářky.
Ta první se ptala, jestli už má díkšu. To je totiž nejdůležitější, jinak neudělá žádný pokrok. Ona už byla třikrát, pro jistotu u různých učitelů. Druhá ovšem kupodivu nevěděla, o co jde. Bude si prý o tom muset něco nalézt na internetu, tam je vše, nebo se zeptat přátel na facebooku. Ti jí doporučovali spíše buddhistickou phowu, už tam byli všichni, ale ona se bojí té kapky krve na hlavě a také toho, že bude muset celou noc tancovat na techno hudbu a popíjet. Přeci jen už není nejmladší a po tom rozvodu ji to dost vzalo. Hned se ovšem dozvěděla, že to si nesmí tak brát, to holt byla manželova karma, že nepochopil, když ona byla osvícena. Teď je na správné cestě, stejně jako ona. Ať s ní jde na přednášku o transformačních změnách, které již právě teď probíhají a nebude si nic vyčítat.
Takto pozitivně ukončily své setkání, kosmicky se objaly a odešly dál tvrdě pracovat na své duchovní cestě. Óm.
Duchovní elita
Možná jste se předchozí příhodě pousmáli, možná i zasmáli, ale ona není k smíchu. Takových setkání probíhá s naprostou vážností denně jistě mnoho, o tom nepochybuji, a jsou míněna naprosto vážně a nejde pochopitelně jen o ženy. Svědčí to o něčem, co bych nazval snad duchovní pop. Každý, kdo začne chodit na esoterické festivaly, přednášky, kurzy, workshopy apod. najednou konečně našel své místo a poslání v této společnosti a může se cítit důležitý, není již zbytečný. Všude má své bratry a sestry a má si s nimi o čem povídat, protože chodí na stejné nebo obdobné přednášky, takže ví. Už nehledá, našel. Předtím nevěděl co se svým životem, byl zklamaný, zbytečný, prostřední, nevyčníval, nebyl ničím výjimečný, ale teď už jenom tím, že třeba drží půst nebo byl na nějakém koncertě, je jiný. Může se tím pochlubit těm, kteří tam nebyli nebo nic nedělají, ještě nejsou na duchovní cestě, protože neměli ten velký, všeobjímající zážitek.
Jenže našel takový člověk skutečně něco? Jeho úsilí a zaměření jsou pozitivní, on chce dělat dobro, pomáhat, zlepšit svět a všechny miluje, ale je tomu opravdu tak? Co když mu někdo jeho představy a naděje, které nyní do života vkládá, rozbije, protože je zkušenější? Co bude pak dělat? A máme mu to vůbec udělat? Vždyť obdobně zaměřených spolků je mnoho, jen mají jinou náplň a díky ní si mají o čem povídat a vyplní svůj čas. Lidé se přeci musejí scházet a vzájemně si něco vyměňovat. Tady bych ovšem jen poznamenal, že by si to neměli plést s duchovní prací.
Vidím to velmi ostře, protože i mně je vysvětlováno mnohými, že když nechodím tam a tam, když nemám gurua a nejsem zasvěcen do tohoto cvičení, které je velmi silné a očistné, tak nemohu ničeho dosáhnout. Co asi tak vědí ve své zaslepenosti o mé tzv. duchovní úrovni a o své nevědomosti? A jak často ty krásné, mladé holky kvůli své zamilovanosti do gurua, který je třeba homosexuální, nevidí hluboký lidský vztah někoho jiného a zahodí ho ovlivněny nepochopením. A právě ty, které patří k těm nejzanícenějším, najednou brzo odpadají a nejdříve jsou svedeny nějakým „duchovním“ mladíkem, stejně zaníceným. To láska božská, která se v nich probudila tzv. duchovní praxí, se nedostala výš než do druhé čakry a podlehli pudům. Jenže tak to není. Je přirozené, že v mládí jsou hormony silné, vždyť to tak příroda zařídila pro zachování rodu v době, kdy jsme na vrcholu sil. Je třeba jen mít takového učitele, který to ví díky svému poznání a umí to vhodně svým žákům říci. Místo toho se začnou považovat za výjimečné, stávají se duchovní elitou a on tou největší celebritou. Vzniká pýcha a namyšlenost vůči těm materialistům, případně jinak duchovně hledajícím, místo skromnosti, toho nejdůležitějšího na duchovní cestě. Všechno má význam – duchovní učitel, zasvěcení, duchovní jméno a mantra, učení a setkávání, může vám to pomoci – ale jen tehdy, když to správně pochopíte a zpracujete. Jinak vás to zavede do pasti a stanou se z vás sektáři a fanatici. Nebudete sice nikoho zabíjet, ale vznikne ve vás jistý druh pohrdání, nadřazenosti a falešné výlučnosti. Přitom jste úplně stejní jako ostatní kolem vás.
Duchovní materialismus
Tento výraz jsem nevymyslel, užili ho zcela jistě dávno přede mnou jiní, protože postřehli to nebezpečí, které se v nesprávně pochopeném, od učitelů záměrně vedeném a prováděném úsilí o nalezení sebe skrývá. Je to vlastně jakési hromadění – knih, přednášek, kurzů, všech možných zasvěcení a zaručeně účinných cvičení či manter nebo také svatých míst. To vše jsme si vytvořili jen my lidé. Bůh, nejvyšší Já, brahma atd. je v nás. Ale pochopit a přijímat to rozumem nestačí. My si dokážeme vsugerovat, že jsme klidní, že meditujeme, že jsme osvíceni, že toto a toto nám pomůže. Nejdůležitější je být otevřený. Tento výraz nás to však nenaučí, my si samozřejmě všichni myslíme, že jsme otevření. Kdybychom všichni byli, nic nepotřebujeme. Vše je tady kolem nás a v nás a cokoli a jakákoli situace nás otevřou a my prozříme tu jednotu všeho ve dvojnosti, polaritě a prožíváme vědomě vše věčným okamžikem. Je to tak jednoduché, ale my si to činíme složitým. Přesto pravím, že nic není zbytečné, co pro to činíme, ale musíme být bdělí, abychom postřehli ten okamžik, kdy je to úsilí zbytečné, kdy ho máme odhodit. A to je to jediné, co je těžké. Chce to prostě jen to pravé odevzdání, trpělivost, neočekávání a zdánlivě normální život. Óm.