„…A teď se ještě podívejte: dejme tomu, že by chtěl někdo jabloň přinutit, aby kvetla například jako bodlák. Nejde to. Jabloň nemůže jinak rozkvésti, a kdyby musila kvésti jinak, jistě by ji to strašně bolelo. A, podívejte se, člověka nutí, aby kvetl jinak, než jak může a musí; až budete velcí, poznáte, jak ho to strašně bolí…. Až vyrostete, děti moje, nesmíte dovolit, aby někdo vám tak ubližoval…“
(Fráňa Šrámek – Strhali jí květy a ulámali haluzky)
Přichází opět jaro, všechno v nás začíná rozkvétat a máme znovu velkou příležitost dát možnost tomu, aby naše přirozenost se projevila. Přichází náš velký den, kdy si můžeme uvědomit, jak je důležité opravdu být, skutečně žít, projevovat svou vlastní podstatu. Tiché čekání (ne očekávání) stále jemně klepe na naše srdce, abychom ho nechali roztát, abychom dali prasknout všem poutům, v nichž je zakleto, abychom si splnili životní naplnění láskou. Je-li v nás však po ní volání… Neslyšíme-li volání po něčem jiném, nezapomínáme-li naslouchat šepotu věčnosti… Neboť splyneme-li s věčností, splyneme s láskou. Zažijeme-li aspoň na okamžik věčnost, poznáme lásku. Láska je tu stále s námi, jen naše srdce zahořkla, ztratila zájem a zkameněla. Jsou jako led, který může na jaře roztát. Proto se mluví o tom, že je láska jako oheň, v němž se srdce taví, ale neshoří. Vzplane a shoří jen srdce naplněné citem, ten pomíjí, je nestálý, hledá své naplnění a uspokojení. Je to odlesk skutečné záře, jíž je láska.
„Nevěřte úsloví, že je láska slepá. Láska je to nejhlubší poznání.“
Marie Pujmanová
Ponořte se do té záře, nebojte se ztratit se v ní. Lepší je zklamat se v lásce, než nemilovat. Je nutno stále začínat znova, věřit, že tato Pravda je tu stále s námi. Čím větší bude vaše touha po lásce, vaše byť mlhavá představa o ní, tím více se k ní dokážete přiblížit. I když to zní divně, vy o ni musíte každým okamžikem usilovat, jenom potom si ji zasloužíte. Ale ani to není přesné. Vy nesmíte nikdy přestat usilovat, protože ona s vámi nezůstane, jak jen na chvilku polevíte. Jestliže nebude vzrůstat, potom již od vás odchází.
Ale nebojte se, je tu také období zkoušek, které vás chce naučit milovat. Tehdy můžete mít pocit, že odchází, ale ona vás jen učí lépe a správněji milovat. Nepodvolíte-li se tomu, pak vás teprve opustí. Nedejte na své city. Ty chtějí vnucovat druhým i sobě samému. Najděte to správné místo v sobě, které chce dávat a nepřestat dávat. Naučte se přijímat lásku od druhých, ale nevyměňovat nebo nesměňovat. Ve skutečnosti si často děláme iluze o druhých i o sobě. Buďte proto opravdoví ve své lásce. Dokažte se sdílet a neklamat. Často malý klam pomůže, ale potom se rozroste do předstírání, které nemá konce. Tím koncem je konec lásky. Ale ta je přece nekonečná!
Naše srdce jsou často plna nenaplněného stesku. Většina lidí touží s někým být, koho má ráda, sdílet s ním vše dobré i zlé. Svět vás nebude šetřit, a když máte bytost, o niž se lze opřít, vše se lépe zvládá. Kde však ji nalézt? Neptejte se vůbec takto. Věřte lásce a mějte ji v srdci. Takové srdce je jako květina, která svou vůní přitahuje včely. Bude-li vaše touha po lásce opravdová, zcela jistě lásku najdete. Stačí-li vám méně, určitě najdete také méně, ale budete nespokojeni, budete trpět. Vše bude jen dočasné. Přesto i to je často povzbuzením do dalšího života. Nic není ideální a vzpomínka je sice neskutečná, ale může být dočasnou pomocí.
„Když vdechujeme vůni růže, proč myslet na prchavost jejího půvabu? Uchovej si vzpomínku na vůni, a snadno zapomeneš, že růže dávno zvadla!“
(Avetikh Isahakjan – Bezpočtu cest, Poslední jaro Sá’dího)
Nežijte však z neskutečného. Znovu se pokoušejte naplnit svůj osud pravou a skutečnou láskou. Nedělejte si o ní žádnou představu, sama vystoupí z nekonečného přediva, které tká tvary a přijde k vám. Buďte vnímaví ke každé „náhodě“, může být počátkem vaší cesty a mnohého, co je pro vás již dávno připraveno. Věřte tomu, Láska je a je věčná.