„Mája je krásné slovo. Znamená to, co bylo odměřeno, to, co může člověk změřit. Rozum je rozvažující schopnost. Nepřestává věci měřit, zařazovat, analyzovat. Rozum se pokouší všechno změřit. Proto nazývají Indové svět májou – tím, co lze změřit rozumem.“
Ošo, Cesta bílého oblaku
Může snad být něco podnětnějšího na duchovní cestě, než jsou tato slova? Nejsou vlastně zakalena žádným náboženstvím ani vírou, jsou všeobecně platná. Vždyť poznat nepoznatelné se nedá rozumem, protože je nekonečné, rozumem neobsáhnutelné. Přesto si stále většina z nás myslí, že jsme poznali, že jsme dosáhli. Kolik jen již pyšných a nafoukaných „duchovních“ lidí jsem potkal, abych se dozvěděl tisíce věcí, které vědět mám nebo které vědí oni. Pokora a láska jim všem byly cizí. Vědomosti a tím špatně použitý rozum jim zcela zatemnily jejich rozvoj. Snadno se dávají rady, aby se odložil rozum a přestalo myslet, aby se spočinulo v nejvyšším Já. Těžko se však vede druhé k tomu, aby to opravdu uskutečnili a nehráli si jen ve své mysli se slovíčky jakousi hru, jejímiž jsou sami připoutanými otroky. Vlastně slovo mája znamená také iluzi, hru, která je neskutečná, kterou neprokoukneme a o níž si myslíme, že jsme nad ní. Přitom je to zase jen rozum, který si vytváří své konstrukce. Jak to krásně řekl Fráňa Drtikol:
„My jsme síly boží, vlastnosti boží. Po smrti přijdeme tam do té síly boží, kterou jsme vytvořili. Splyneme s ní, posílíme ji.“
Všichni si vytváříme své světy, v nichž žijeme, svá nebe, svá pekla, svou krásnou nebo nehezkou zemi. Abychom vše navzájem vnímali, vidíme ve všech situacích dobro nebo zlo, abychom je rozlišili, vidíme v nich jin a jang, radžas a tamas, něco pozitivního nebo negativního. Nevidíme to neměnné, nepolární, indiferentní. Jak bychom mohli, když nechceme!
Buď neodložíme své posuzování, svůj rozum, nebo svou lásku a nenávist, svou připoutanost. Jsme tím pádem stále omezeni, někdy i fanatičtí, vidíme jedním směrem. Ztratili jsme se v tom divadle stínů a podle toho, kolik energie do něj dáváme, vrací nám to život. Avšak zastavení se, spočinutí, otevření se, nehodnocení dané chvíle, pouze její přijmutí, plynutí s ní, kdy se naše energie znásobuje, kdy se poddáme tomu, všudypřítomnému, aniž bychom je hledali nebo hlásali, prostě vstoupili jen do komnaty srdce svého, to nečinění nečiníme. A jak je nečinit? Tato obrovská schopnost, která nás osvobodí, je dána dětem, lépe řečeno dětské ne mysli. Dobře to věděl Rabíndranáth Thákur, když říkal:
„Na břehu světů hrají si děti.“
Buďme jako děti a vstoupíme do království božího.