„Pro všechny, kdo jsou mrtví, protože nevědí, co je život, je přítomnost skrytým tajemstvím. Přítomnost je pro bytosti světa neuchopitelná, neboť ony nežijí v přítomnosti. Kdyby dokázaly cítit přítomnost, pak by měly i přístup k věčnosti, vždyť přítomnost není nic jiného než věčnost, v níž je skutečný život.“
(Gustav Meyrink – Dům alchymistův)
Jak úžasně prostě to napsal známý německý spisovatel svými slovy, jako by četl Pataňdžaliho Jóga sútry nebo prošel zenovým výcvikem. Zastavení času, hudba k tichu, tlesknutí jedné ruky, zvuk Óm atd., to vše je stále vyjádřením jednoho a téhož – věčného okamžiku, který stále přitom trvá. Nelze to rozumem pochopit, i když nám to fyzikové s matematiky již dokázali spočítat. Avšak spočítané není žité, o tom nám mluví pouze básníci, duchovní mistři a zpívají hudebníci. Jejich slova tryskají ze srdce – pokud vůbec užívají slova – které je navždy spojeno s Bohem, nejvyšším Bytím, Láskou, Pravdou, Věčným životem. Sjednocení lze totiž dosáhnout jen odložením svého rozumu. Jen tehdy se můžeme ponořit do hlubin nekonečné lásky a znovu a znovu nalézat její nové poznání. Nikdy totiž není dosaženo konce lásky; každý, kdo opravdu miloval, byť lidsky, to pozná. Jakmile dáváme, dostáváme. Má slova nejsou pěkná, nelze nalézt vyjádření. Vlastně si připadám, jak zbytečný mluvka, který není stejně schopen nic říci, ale přitom jsou jeho dlaně obtěžkány plody, které musí nabízet. Někdy není pochopen a jeho ruce zůstávají přeplněny a váha nesdílené lásky je tíží. Přesto však musí stále nabízet a čekat, kdo si bude brát. Toto čekání je bolestná touha toho, kdo má sice obě složky své bytosti sjednoceny, ale je zde proto, aby dával, aby sdílel, aby miloval. Jak velké je nepochopení druhých, jak málo je těch, kdo opravdu přijímají. Jak úžasné je však potom sdílet s těmi, kdo mohou! Jaká síla je v tom sjednocení a jak se vlévá do všech buněk těla! Bez ní život není.
Je hodně hledačů Pravdy. Je hodně věr a filosofií, všichni lidé snad touží po lásce. Láska je vždy nějaké sjednocení. Ale málokdo dokáže setrvat v tomto sjednocení. Stále se oddělujeme. I v té naší malé, lidské lásce nedokážeme setrvat. Naše srdce jsou neklidná, nespočinou. Kam se stále ženeme, co hledáme a nenacházíme? A přitom je řešení tak blízko nás, nejblíže – lidé, mějte se více rádi, sdílejte svá srdce.