Každý, kdo se zabývá duchovní praxí, zjistí po určité době, že se musí začít oprošťovat od určitých věcí, později skoro od všech věcí. Vlastně je to záležitost zbavování se svého já. Samozřejmě, že aby se člověk mohl zbavovat svého já, musí si nejprve toto já uvědomit a zjistit, že je to to, co mu překáží. Musí si uvědomit, že toto já je tvořeno mnoha přáními, tužbami, chtěními, vztahy, vazbami, závislostmi. Toto velmi složité navzájem propletené předivo má nitky až lana vybíhající do všech stran. To je třeba správně rozetnout nebo rozmotat a uvolnit se z něj.
Brzy si začíná takto duchovně praktikující člověk zjednodušovat své pojetí tohoto já na uvědomování si určitých závislostí a zbavování se těchto závislostí. U některých ovšem toto zjednodušení jde až tak daleko, že začínají spíše druhé na jejich závislosti upozorňovat a radí jim, od jakých závislostí by se měli oprostit, jakých závislostí by se měli zbavit. Ti, kteří jsou zase k sobě velmi kritičtí, tak o sobě tvrdí, jak jsou závislí a čeho všeho se musejí zbavit a vlastně vidí veškerou duchovní praxi jenom jako jakési závislosti, které nám překážejí.
Je třeba říci, že opět je tento přístup velmi primitivní a zjednodušující. Vždyť nejenom celý vesmír a v něm probíhající síly a energie, ale celý náš svět a naše společnost, jsou postaveny na závislostech. Není to pochopitelně jenom závislost materiální na tom, že se potřebuji najíst a napít a uspokojit některé své potřeby, někde bydlet a něco na sebe oblékat či vydělávat někde peníze. Závislost vzniká již od našeho narození. Rodíme se do nějaké rodiny, do nějaké společnosti, která má již vytvořené určité své vztahy a vazby. Než jsme vychováni, většinou těžko můžeme něco na těchto vztazích a vazbách měnit, musíme je určitým způsobem přijímat nebo se proti nim bouřit, pokud v nás je určitá takováto vrozená revolta. To vše pochopitelně vzrůstá s vývojem naší osobnosti, s vývojem našeho ega, našeho já, uvědomováním si sebe sama jako osobnosti a tím určité domýšlivosti na sebe sama, na své schopnosti ať už rozumové, citové nebo jiné. Potom člověk začne prosazovat svoji osobnost, ostatně celá naše společnost ho právě k tomuto vede, takže na tom nevidí nic zvláštního. Při prosazování této své osobnosti se začíná dostávat do zase dalších vazeb a dalších závislostí, které si neuvědomuje, ale přesto je následuje, protože mu třeba vyhovují, protože z nich má prospěch a protože druzí z nich mají prospěch a protože považuje za správné mít z nich právě tento prospěch tak, jako ostatní.
Vlastně toto všechno souvisí především s rozumem, ale jakou roli v tomto případě hrají city? Tato osobnost byla vychovávána rodiči, musela k nim zaujmout určitý postoj, musela si s nimi vytvořit určité vztahy, určité závislosti. Tyto závislosti mohou přetrvávat a být špatné, protože jsou schopny této osobnosti, která již je samostatná, škodit ve správném rozvoji, to už je jedno, jestli ho nazveme duchovním nebo lidským, ale zároveň jí mohou také napomáhat, poskytovat jí úlevu, pochopení nebo i jakousi vnitřní, nevyslovitelnou pomoc, která funguje právě proto, že takovéto závislosti existují. Situace se ještě více zkomplikuje tím, že každá bytost hledá naplnění svého života v jakémsi vztahu, hledá lásku. V počátku neví, co láska je a možná, že se to nedozví celý život, ale je vnitřní silou hnána ke vztahu. Je to právě ta nejvyšší tvořivá síla v nás, která dává vzniknout těmto tendencím začínajícím vytvářet zase nové vztahy a nové závislosti. Osobnost se vymaňuje ze závislosti na rodičích nebo různých příbuzenských vztazích a začíná si vytvářet své vlastní vztahy, případně svoji rodinu. Možná, že nevytváří přímo hned rodinu, ale vytváří si jakési svoje útočiště nebo útočiště s někým. Pokud se jí to podaří, uvědomí si možná po nějakém čase, že tyto nové vztahy vytvářejí další závislosti.
Opět se na to lze podívat z duchovního hlediska, jestli tyto závislosti jsou nebo nejsou k něčemu dobré, jestli se jich máme zbavovat a jestli zbavování se jich je záležitostí snadnou anebo jestli je to záležitost velmi citlivá, která může napáchat mnoho zla. Málokdo si uvědomuje, že mít s někým vztah je něco nesmírně hlubokého, něco nesmírně nechci říct zavazujícího, ale dalekosáhlého. Bereme naše vztahy příliš na lehkou váhu. Tím, že je bereme příliš na lehkou váhu, nečiní nám problém tyto vztahy kdykoli rozbít, s někým se rozejít a nevidět v tom nic tak závažného. Ve skutečnosti však tyto vztahy nejsou pouze vztahy. Tyto vztahy vytvářejí naše sjednocení s tou druhou bytostí. Jestliže se s ní sjednocujeme, není to pouze vzájemné pochopení, vzájemné spoluprožívání různých věcí, vzájemné stejné vyladění. Nemluvím vůbec už o fyzické stránce lásky. Jde o mnohem více. Jde o propojení všech těch jemných i silných vazeb, které vytvářejí naše individuální já a třeba o vytváření dalších nitek a vazeb mezi dvěma já. Přitom neznáme tisíce příčin, které dávají vzniknout chtěním a přáním toho druhého, které způsobují to, že je takový, že reaguje takto – to neznáme ani u sebe, a nyní se setkáváme, vytváříme spolu další vazby, které se proplétají a navzájem ovlivňují. Není pravda, že se neovlivňují. Můžeme o tom mluvit třeba jako o karmanu každé z těchto bytostí a o tom, že tyto bytosti začínají vytvářet jakýsi společný karman, že si začínají předávat nějakým způsobem jakési vybíjení určitých příčin vzniku toho karmanu. Obzvláště při milování dochází k tomu, že se hluboce sobě otevírají dvě bytosti, které se spolu milují a vyměňují si všechny svoje zkušenosti beze slov. To vede po určité době k jakémusi společnému karmanu a k jakési podobnosti. Můžete si všimnout, že například manželé, kteří spolu žijí léta, se sobě začínají podobat. Není snadné, když se vytvoří mnoho těchto společných vazeb a závislostí, se jich potom zbavovat.
A teď si představte, že milostí Boží nebo jakoukoli jinou takzvanou náhodou někdo, kdo žije v těchto vztazích a v těchto různých vazbách, začne na sobě duchovně pracovat. Po určité době si začne uvědomovat, že musí řešit vazby, že musí řešit svoje závislosti. Začne si vyčítat, že vytvořil vůbec vztah, začne vidět druhou osobu v jiném světle, začne ji kritizovat, začne ji dokonce snad i nenávidět. Přinejmenším jí začne vyčítat, začne se pokoušet ji převádět na své pochopení a jakousi svobodu, kterou si zjednodušeně představuje v pojetí duchovna. Vždyť přece každý člověk, který se zabývá duchovní praxí, musí být naprosto svobodný a volný. Proto i já, který se jí zabývám, se musím zbavit všech vazeb a závislostí. Musím se zbavit své rodiny nebo svého vztahu a musím si dělat to, co chci já. Nezajímají mě již povinnosti, které jsem dříve měl, teď je mnohem důležitější třeba meditovat nebo chodit do jógy nebo setkávat se s těmi, kteří chápou a neztrácet čas s těmi, kteří nechápou. Vzniká složitá paradoxní situace, kterou vám většina duchovně praktikujících vysvětlí tak, že je třeba pochopení ze strany toho, který duchovní praxi nedělá, že ten, kdo ji dělá, musí přece to mít umožněno, protože je to mnohem vyšší věc než nějaká rodina, než nějaký vztah nebo práce nebo cokoli podobného, světského.
Mrzí mne, že pokud se týče duchovní praxe, jen málo lidí si uvědomuje, že ze všeho nejdůležitější je rozlišování a neubližování. Co je to však rozlišování? Je to posuzování věcí z nejvyššího hlediska nebo z hlediska svého? Z hlediska toho, co je pro mě prospěšné nebo z hlediska toho, co je prospěšné pro Boha? Nebo co je prospěšné pro rodinu a posuzování, co je prospěšné víc? Co je to neubližování? Je to posuzování a jednání na základě toho, jestli mám milovat toho člověka, s kterým jsem dvacet let, nebo jestli mám milovat jiného, který mi víc rozumí a od tohoto odejít bez uzardění, protože už splnil svůj účel nebo s ním zůstat a překonávat jeho nepochopení a chápat své utrpení z toho vyplývající jako správnou duchovní praxi? Nejhorší je, že na to žádný jednostranný návod nebo vysvětlení neexistují, že každou situaci je samozřejmě třeba posuzovat naprosto individuálně a nenaleznete v žádné knize vyřešení toho, jak to vy máte udělat. Musíte posuzovat míru ubližování, neubližování a míru toho, co je důležité a pro vás potřebné.
Já bych se přesto vrátil zpět k tomu, co se nazývá závislost. Mezi duchovně praktikujícími můžete velmi často slyšet toto slovo: ty jsi závislý, protože mě máš rád, ty jsi závislý, protože se mnou chceš být, ty jsi závislý, protože to vyjadřuješ. Jako bychom se měli stydět za to, že někomu říkáme, že ho milujeme, jako bychom se měli stydět za to, že s někým jsme rádi, jako kdybychom měli tvrdit, že to je něco neduchovního. Vezměme si velké příklady z žáků, třeba indických, tibetských a dalších guruů, kteří se neodtrhli od svých učitelů a vytvářeli si tak velkou závislost na nich. Ve všech duchovních poučeních čteme jednu základní věc, že učitel je podstata všeho, že učitele je třeba se držet a nikdy ho neopouštět, vyjadřovat mu po celý život vděčnost a vždy mu sloužit. Neposuzovat učitele, nekritizovat učitele, přijímat vše, co říká jako pravdu, kterou nám sděluje Bůh. Nyní mi řekněte, je toto závislost, která je dobrá nebo špatná? Ve všech bhaktických knihách se dočtete, že na Bohu je třeba být zcela závislý, že Bohu je třeba se tak oddat, aby nebylo nic jiného, na čem nám záleží a abychom očekávali zcela jen od něj veškerou pomoc a veškeré vyřešení všeho. Jenom když bude naše víra dostatečně silná a naše závislost a odevzdanost úplná, teprve potom se nám Bůh projeví nebo se s ním staneme zajedno a potom budeme spoluúčastni na jeho existenci. Totéž se praví o učiteli, který je Bohem samým. Jestliže ho následujeme, to znamená dbáme naprosto všech jeho pokynů, tak se s ním sjednocujeme a tak se sjednocujeme s Bohem. Opět se lze zeptat. Je tato závislost dobrá nebo špatná po duchovní stránce?
Vezměme si tantrické vztahy. Tam je možnost dokonce vazeb více osob dohromady a opět se můžeme zeptat: Jsou tyto silné energie, které vznikají při tantrických vztazích a setkáních a sjednocováních závislostí nebo jsou k něčemu dobré? Myslím, že takto bychom mohli pokračovat dál a dál a nacházet mnoho dalších souvislostí a příkladů, v nichž by se ukazovalo obdobné.
Nyní ovšem závisí na tom, jak budete všechno toto výše uvedené posuzovat. Opravdu asi těžko vám někdo řekne, toto je dobrá závislost, toto sice vypadá jako závislost, ale ve skutečnosti to není závislost, je to sjednocení, to má velký význam, aby dál trvalo. Rozbijete-li tuto závislost, rozbijete veškerý svůj duchovní prospěch. Ani mým úkolem tady není hodnotit něco takového. Jenom jsem chtěl poukázat na to, že závislosti jsou vlastně to, na čem je postavený tento projevený svět. Vlastně všechno je tady v polaritě, již sama polarita je projevená závislost. Je to jin a jang, jsou to guny, je to všechno možné další, jak to můžeme nazývat podle jiných kultur a toto všechno ve skutečnosti je druh závislosti. Bez této závislosti by vůbec nebyla možná existence. Nutně se potom tato závislost řekli bychom jaksi zjednodušeně světská bude promítat do závislostí nazývaných duchovní. A to, co je k něčemu dobré ve světě, může být k něčemu dobré i v duchovním světě. Jak se říká: Chytrému napověz, hloupého trkni. Nebo: Komu není shůry dáno v apatyce nekoupí. Není možné poučit toho, kdo toto nechápe. Není možné mu to vysvětlit, protože do slov se to v podstatě opět vložit nedá nebo nesmírně těžko a slova chápe zase jen ten, kdo chápe, protože slova všechno zamotávají.
Dejte si tedy pozor na svoje závislosti a snažte se v nich zorientovat a uvědomit si, jestli jsou to skutečně závislosti, jestli něco nechápete příliš jednostranně, jestli se něčeho nezbavujete zbytečně, protože vlastně vám to pomáhalo a když se toho zbavíte, opustíte vlastně svůj vývoj. Ovšem nadevše pamatujte na neubližování, na to, že láska není závislost, že láska je vzájemná spolupráce, láska je pomoc, pozvedání toho druhého, dávání mu a i když může zvnějšku vypadat jako závislost, ve skutečnosti je nejmocnější silou tohoto polarizovaného vesmíru. Možná, až budeme v jiném vesmíru, v jiné dimenzi, kde nebude polarita – těžko si to dovedeme představit, to nelze – tak tam nebude nejdůležitější láska, která je polarizovanou silou a vlastně závislostí, ale bude tam nejdůležitější něco jiného. Ovšem myslím si, že v tomto vesmíru je těžko něco víc, než tato úžasná závislost láska, jejíž pochopení je jen málokomu z nás dáno.
Nádherný je okamžik, kdy sedíme v paláci – ty a já
Dvě formy, dvě tváře, však jediná duše – ty a já
Květiny září, zpívají ptáci a kropí nás nesmrtelností.
Jaký je to okamžik, kdy vstupujeme do zahrady – ty a já
Jaký zázrak – ty a já
Jedna láska, jeden milující, jeden oheň – ty a já.
Džaláleddín Balchí Rúmí