Jedné neděle navštívil mistr kostel, kde sbor zpíval zvláště pro něho. Po bohoslužbách se ptal sbormistr a někteří zpěváci:
Líbil se vám zpěv?
Byl v pořádku, řekl Jógánandadží bez nadšení.
Ó, tak se vám přece jen nelíbil? ptali se dále.
To bych netvrdil.
Když potom naléhali na vysvětlení, řekl mistr konečně: Technicky bylo provedení bezvadné, ale zapomněli jste, komu zpíváte. Chtěli jste se líbit jen mně a obecenstvu. Příště nezpívejte pro lidi, ale pro Boha.
(Slova mistra, Paramahansa Jógánanda)
Jediným smyslem našeho života je poznat Boha. Proto se zrozuje lidská duše, aby sbírala zkušenosti, naučila se je správně rozlišovat a svou svobodnou vůlí zvolila tu pravou cestu života, cestu světla. Tak, jak je psáno ve Šrímad bhágavatam (7. díl, 13. kap., 22):
Nárájana, nejvyšší božská bytost, která je naplněna veškerým bohatstvím, je vždy v dosahu vašeho srdce, protože je bytím čistého uctívače. On (Nárájana) vždy rozhání temnotu nevědomosti, stejně tak jako slunce rozhání temnotu vesmíru.
A tak si klíč ke své spáse nosíme sami v sobě, ve svém srdci. Avšak nakolik si jsme vědomi tohoto světla nejen v nás, ale též ve všech ostatních lidech a bytostech? Vždyť vše spočívá v Bohu, vše je Bůh sám. Bez Jeho vědomí ani list ze stromu nespadne. Vše, co činíme, vlastně On činí a přesto si toho nejsme vědomi. Jak je to možné?
Vše totiž spočívá v tom, abychom si začali být vědomi sebe sama. Být si však vědom sebe sama znamená, že musíme být stále bdělí. Abychom byli stále bdělí, nesmí naši mysl rozptylovat žádné vjemy jak vnější, tak vnitřní. A to je ten největší problém. Naše smysly přijímají stále podněty a ty se ukládají jako dojmy. K těm navíc zaujímáme stanovisko a tím se nás dotýkají. Nejsme obrazem božím. Neodrážíme to, co On promítá. Naopak se začínáme domnívat, že On nepromítá, ale že to vše je skutečné a tím se oddělujeme, individualizujeme. Jediná možnost je vše to smést ze stolu a stát se tím prázdným zrcadlem, obrazem božím. Je však třeba mnoho odstranit, mnohého se vzdát, aby se cesta objevila a vše šlo odstranit a všeho se šlo vzdát. Je mnoho metod, které napomáhají. Jednu z nich popisuje ve svých Jóga sútrách Pataňdžali:
Soustředění čili samádhi lze také dosáhnout oddaností Íšvarovi (1,23). Označuje Ho pranava (slabika ÓM). Tu je třeba opakovat a rozjímat o jejím významu. Rozjímáním na Íšvaru se stahuje vědomí zpět do vnitřního já a přitom se odstraňují překážky (1,27-29).
Tato slabika ÓM je vzpomínána jako vůbec nejstarší mantra všech manter, původce všech manter. Její pravý význam je vysvětlen v Mándúkja upanišadě. Avšak všechny teorie jsou suché, neoživí-li se. Kolik jsem již slyšel jógínů zpívat slovo ÓM a vůbec nechápali, k čemu je to dobré. Zpívali mechanicky, protože to je součástí jógy, protože se to má dělat. Tak, jak pravil Jógánanda oněm zpěvákům v kostele. My však musíme pochopit pravý význam ÓM svým vnitřním sluchem, svým třetím uchem. Jak toho však docílíme? Musíme slyšet to pravé, skutečné, stále znějící a neslyšitelné ÓM. Ten proud boží, stále se na nás vylévající. Ano, vylévající, protože to je ten Duch svatý, který nás křtí, to je ta svatá řeka, která nám smývá všechny hříchy, lépe řečeno karman, v níž se máme stále koupat. A koupat nazí, čili všeho zbaveni, jak je symbolicky vyjádřeno jak při křtu, tak v mystickém filmu Excalibur, kdy se musí všechny šaty odložit a nahý předstoupit před Boha.
Musíme tedy stále zpívat ÓM, zpívat ho sám, zpívat ho s druhými, ale naladit se do toho správného rozpoložení, tzv. bhávy. Neočekávat, přestat být, učinit se flétnou, jíž prochází boží dech a stále a znovu naslouchat. Ale my bychom měli naslouchat stále, i když tak zvaně nezpíváme ÓM. Naslouchat přírodě, naslouchat lidem, naslouchat všem zvukům kolem nás i v nás. Tehdy prohlubujeme vnímání a láska se v srdci zrodí. Láska jiná, všeobjímající. Láska, křehká květinka, kterou musíme pěstovat, stále zalévat, ale nechat jí volnost, svobodu růstu. Nevnucovat jí představy své či různých kodexů. Věřte tomu, že slunce svítí pro všechny a všem chce dávat. Je jen na nás, abychom se mu otevřeli. Otevřete svá srdce lásce. Nechte je zahořet a vzplát. Jen zapálená srdce jsou živá. A tehdy uslyšíme to skutečné ÓM, ten zvuk ticha, zvuk nezvuk, protože nevzniká vibrací ale sám sebou, zvuk náda. Tehdy opravdu slyšíme.