„Poznání dosahuje ten, kdo odevzdaně vykonává svou povinnost a ovládá své smysly. Je-li mysl ovládnuta a zbavena všech smyslových předmětů, zjeví se vám blaženost Já.“
Šrí Ganapati Saččidánanda Svámídží: Saččidánanda objevený
Ať si to uvědomujeme nebo ne, je ve skutečnosti život každého člověka duchovní cestou. Co to znamená? Znamená to něco obdobného jako v právu, že neznalost zákona neomlouvá. V tomto případě jde o kosmický zákon, o věčný zákon vesmírného řádu, zákon pravdy a univerzálních zásad. Na Východě tomu říkají dharma. Každý by měl jednak pochopit, jak působí dharma, naučit se být vnímavý k tomu, jak se promítá do denního života, do nás všech a nalézt soulad s touto dharmou a dále by měl zjistit, jaká je jeho dharma. Zjednodušeně řečeno to znamená, že by měl nalézt, co je jeho posláním a to dělat.
Snad se pokouší každý zjistit, co je jeho posláním, snad každý v životě hledá, co by bylo nejlepší, aby dělal. Avšak toto hledání zajisté podléhá určitým sklonům, s nimiž se rodíme, které jsme vytvořili svými činy. A na tomto místě se zpětně vracím k tomu, co jsem řekl na začátku, že život každého z nás je ve skutečnosti duchovní cestou. Proč? Protože jsme zodpovědni za vše, co konáme, i když zodpovědni být nechceme nebo si myslíme, že to není potřeba. Právě toto vytvářejí naše karmické sklony. Vedle nich a do určité míry uvědomění si toho, co jsou univerzální zásady a jak bychom se mohli sladit s dharmou, hraje roli také naše neschopnost ovládnout tyto sklony, ovládnout své myšlenky a pocity. Ten, kdo tzv. nekráčí po duchovní cestě, nejeví zájem o svou transformaci, jedná podle svých myšlenek a pocitů. Ty ho obvykle nabádají k tomu, aby uspokojil různé svoje potřeby. Vlastně všechno dělá pro svoje uspokojení. Někdo pro větší, někdo pro menší. Jistě však i ti, kdo naopak tzv. kráčejí po duchovní cestě, konají všechno pro svoje uspokojení. Avšak toto uspokojení pokládají za vyšší než ti, kteří tzv. nekráčejí po duchovní cestě. Proč? Protože se snaží nalézt soulad s dharmou. Snaží se vnímat její působení v každé situaci a v nás samých a snaží se sjednotit s tímto působením.
Abychom dosáhli tohoto sjednocení, potřebujeme pochopit určité univerzální zásady a ty v sobě přirozeně probudit. Nejde o to přijmout je jako nějaký zákon a ze strachu je dodržovat, věřit jim a říci si ano, toto je správné, to budu dělat, protože to po mě chce třeba Bůh a jestliže to nebudu dodržovat, tak se dostanu do problémů. Takováto úvaha není správná. Správná úvaha je ta, která se snaží pochopit, proč nám staří mistrové nabízejí tyto zásady, které jim byly sděleny před tisíci a tisíci lety. Jestliže uvěříme tomu, že tyto zásady jsou správné, tak potom se musíme snažit pochopit sebe sama. To znamená, že musíme v sobě hledat místo, které nám zabraňuje přirozeně projevovat tyto zásady. A musíme zjistit, co způsobuje, že něco v nás tomu zabraňuje, proč chceme lhát, proč chceme být pokrytci, proč chceme ubližovat. Musíme zjistit, jestli jsou to myšlenky, jestli jsou to pocity, jestli jsou to podvědomé vtisky, jestli jsou to naše karmické sklony, jestli to je mnoho dalších situací, které vytvořily nějaké bloky v nás. Po celou dobu tohoto jakéhosi vnitřního zkoumání bychom měli nechat přirozený průběh našim myšlenkám, neměli bychom být zkrouceni tím, co po nás požadují staří mistrové v našich činech, měli bychom být otevření, přímí, sví. Snad jediné, na co bychom si měli dát pozor a čemu bychom měli zabránit, je agrese a vědomé ubližování. Měli bychom se pokusit o to, aby vše, co myslíme, cítíme, konáme bylo vědomé – abychom si byli vědomi toho, že lžeme, abychom si byli vědomi toho, že ubližujeme. Když se to nepodaří přímo v té dané situaci, tak aspoň později. Měli bychom nějakým způsobem zpětně hodnotit své úmysly a své činy. Úmysly jsou mnohem důležitější, protože ty jsou pravou příčinou našeho jednání. Naše jednání potom může být poznamenáno určitými vnějšími okolnostmi, takže je jiné než byl původní úmysl. Náš skutek může být vlastně ve svém závěru dobrý, ale úmysl vůbec nemusel být ve skutečnosti dobrý, mohl být zlý nebo třeba i lhostejný. Mohl být také i z toho důvodu, že nebyla jiná možnost. Proto je třeba být k sobě upřímný. Upřímnost, spontánnost, přímost a otevřenost jsou ty nejzásadnější věci. V důsledku \fintěchto vlastností začneme po určité době pronikat do přirozené podstaty universálních zásad a tím, že je pochopíme, začnou se v nás probouzet samy jako živé. Nestanou se naší vírou, stanou se naší podstatou, která se začne projevovat.
Tehdy už dochází k transformaci. Transformací se rozumí přeměna do vyšší úrovně vědomí. Jestliže jsem na počátku řekl, že každý se vlastně nachází na duchovní cestě, tak jsem tím myslel, že někdo vědomě a někdo tím, že se nezabývá svými činy, tak stejně tak pracuje na své přeměně nevědomě. Ale ta přeměna nemusí přecházet do vyšší úrovně vědomí. Toto rozdělení vyšší a nižší úroveň vědomí je pouze zdánlivé. Ve skutečnosti je pochopitelně jen jedno všepronikající věčné vědomí. Nám slouží toto rozdělení k pochopení určitého jeho působení. Toto vědomí v sobě obsahuje to, co my nazýváme dobré i zlé, obojí. Toto vědomí je pouze vědomím, je indiferentní, je spojité. Hodnocení je vytvořené námi, abychom pochopili. Protože všechno v tomto vesmíru je v polaritě a my sami jsme polaritní, je pro nás snazší si věci rozdělovat. Takto má otevřenou možnost přeměňovat se každý. Proto je každý na duchovní cestě.
Často jste se možná setkali s názorem, že kdo kráčí vědomě po duchovní cestě, měl by být spokojen za všech okolností. Je třeba to správně pochopit. Ti, kteří tomu nerozumějí, tak vyčítají třeba jógínům, že se smíří se vším, že za nic nebojují, že je jim všechno jedno. Spokojenost za všech okolností nebo-li santóša, jak se tomu v józe říká, znamená pouze správný přístup ke každé situaci a její správné pochopení. To vyžaduje vnímavost a citlivost a potom vycházení z toho, co tyto dvě zjišťují. Je to velmi blízké také tomu, co učí taoismus. Přijmout určité situace, které jsou takzvaně negativní a nic v nich neměnit, neznamená, že s nimi, ten, kde je vnímá, souhlasí. Znamená to spíše, že vychází z daných možností a vyčkává. Vyčkávání není možná to správné slovo, kterým bych to vyjádřil, protože evokuje v člověku pocit jakéhosi napětí, jakési naděje a zároveň hodnocení, že to, co teďka prožívám, není dobré. Samozřejmě, že ze subjektivního hlediska může v té chvíli vznikat pocit, že něco není dobré. Ve skutečnosti však po nás dharma vyžaduje, abychom s ní byli v souladu a abychom byli také v souladu se svou dharmou, která nastala. V podstatě jde o uvědomění si všeho a schopnost umět uchopovat každý okamžik. Ten vyžaduje naši bdělost a schopnost dokázat něco změnit, když je třeba. V tomto světle můžeme pochopit spokojenost za všech okolností zcela jinak. Jde o schopnost vnímat dané možnosti, neprosazovat vlastně své já. Zároveň nám to dovoluje usilovat, ale usilovat právě neosobně. Neosobně usilovat znamená neprotlačovat do řešení situací své představy či nějaké ideologie.
Největším problémem v tom, proč si nerozumějí ani ti, kteří usilují vlastně o totéž, je, že vytvářejí svoji vlastní terminologii, která potom, je-li vložena do slov, může dávat vzniknout dojmu, že jde o zcela něco jiného. Ve skutečnosti v zásadě mluví všichni o tomtéž. Ať jsou stoupenci nějakého náboženství nebo ateisté. A proto asi to, o co bychom měli nejvíce usilovat, je hledat pravdu za slovy – to nevyslovené a nevyslovitelné, přesto jakýmsi způsobem vyslovené. Nerozdělujme se tedy navzájem, nýbrž hledejme jednotu, nenazývejme se jógíny, buddhisty, křesťany, hinduisty, ateisty a nevím, čím ještě. Nazývejme se člověkem, bytostí a učme se lásce. Rozvíjejme své poznání, učme se dávat a přijímat, učme se být pravdiví, otevření, učme se pomáhat druhým a soucítit se všemi, učme se naslouchat, učme se spolu radovat a tančit. Probudí-li se v nás správně všechny energie a sjednotí se, nebude to nic nemožného.
Kéž jsou šťastny všechny bytosti. Óm šánti óm.