Je mnoho vůní jichž zahrada je plna
Opojen za nimi se vydáváš
Abys je zakusil jak piják vína
Jak rád ten pohár znovu doléváš
Opojen vůní zpitý kráčíš světem
Každý je poutník na cestách
Volání hlubin znáš srdce
Nebo snad spíš na zastřený svůj rozum dáš?
Napil ses nektaru jenž každého zpil
A potom extází Jeho duši roztančil?
Nebo snad prostoupil tvé žíly jiný mok
Co nevědomostí tvé činy zahalil?
Blažené vědomí stále srdce hledá
To se však brání jen někdy závoj zvedá
Když potom zříš té pravé lásky tvář
Všeho pak zanecháš tak leda
Zda slunce s měsícem spolu svítí dál
Nač by si starost měl a o to se bál
Již opojil tě společný jich svit
Když ztracen v sobě na harfu jsi hrál?
Ó kolik písní dolehlo k mým uším
Však přece jedinou jen melodii slyším
Mohutný zní chorál – strasti všechny smývá
Zjeví se jen tehdy když nejméně to tuším
Poznáš snad čím kdo kráčí opojen
Nebo snad zaměňuješ přítomnost za sen?
Zjistíš zda žiješ nebo se jen zdáš
Z nespočtu dalších řekni Jméno Jmen
Kde rozum se srdcem ve sporu jsou
Tam není On s boží láskou svou
Nelze ty dva přec zaměnit
Ač stále poutají svou hrou
Z klece by vzlétlo srdce – pták
Znovu chce prohlédnout zkalený tvůj zrak
A zvon jenž sám zní slyšet chceš
Že je to přec tak?
Tisíce květin je v zahradě světa
K poznání stačí však jediná věta
A k lásce třeba slovo jen jediné
To jež ti do ucha stále on šeptá