Tancuj mé srdce! Radostí tancuj!
Záchvěvy lásky naplňují dny a noci hudbou svou a svět naslouchá jejím melodiím.
Radostí bez sebe, život i smrt tančí v rytmu její hudby.
Hory i moře, tak jako země tancem jsou unášeny.
Se smíchem a slzami svět člověka rovněž tančí.
Proč oblékat kutnu mnicha a kdesi stranou světa v pýše své prodlévat?
Hleď! Srdce mé tančí.
Raduje se ze sterého umění
a Stvořitel – spokojeně se usmívá.
One hundred poems of Kabír, XXXII.
Když jsem se před mnoha lety začal učit na kytaru, netušil jsem, na jakou cestu se vydávám. A když jsem měl po několika letech při hraní náhle první mystický zážitek tiché extáze, nevěděl jsem vůbec, že už jsem dávno veden do té úžasné krajiny lásky. Jenom jsem netušil, jak je ta láska nesmírná, jak je bez hranic. Ale pochopil jsem již tehdy – protože mně nikdo nemohl poradit a ani jsem nevěděl, komu se s takovou zkušeností svěřit – že hudba není jen zábavná, taneční, ale že působí též na lidské srdce, na lidskou duši a to nějakými mně neznámými cestami. Myslel jsem, že to záleží na tom, co hraji, na melodii, kterou si zapamatuji a budu ji opakovat. Ale ač jsem melodii soustředěně opakoval znovu a znovu dokola, nic podobného jako předtím se nedostavovalo. Do podobné situace se asi později dostala většina hudebníků provozujících tzv. minimalistickou hudbu. Při jejím poslechu zjišťuji, že jen některé skladby v sobě mají i něco víc než opakování stejných melodií. I když je to samozřejmě subjektivní. Zjistil jsem prostě, že vlastně ta hudba nespočívá v pouhých tónech a krásných melodiích, ale vůbec nejdůležitější je vnitřní stav hudebníka a potom též posluchače. Avšak, jaký má být vnitřní stav hudebníka? To záleží na tom, jaký cíl vlastně sleduje.
K tomu je potřeba vrátit se do hluboké minulosti, o které máme jen kusé zprávy. A čím k nám promlouvá hluboká minulost? Jsou to staré civilizace postavené každá z nich na nějakém náboženství. Co je to náboženství? Je to víra v Boha a jeho uctívání pomocí určitých rituálů, více či méně složitých. Jak lidé přišli na to, že budou uctívat Boha? Jestliže ve všech civilizacích je Bůh nějak uctíván, museli mít zakladatelé těchto náboženství nějaký zážitek, který je přesvědčil o tom, že Bůh existuje a zároveň jim dal schopnost toto poznání předat ostatním tak sugestivně, s takovou intenzitou, že všichni toto poznání jednoho člověka přijali jako víru i bez zkušenosti vlastní. Jenže každé náboženství, aspoň ve svých počátcích, vyžadovalo nejen víru, ale také zkušenost, hluboký prožitek. Proto většina rituálů již od samého počátku využívala v nějaké i té nejjednodušší formě hudbu. Byl to především rytmus vytvářený již jen samotným tleskáním a udávaný nějakými bicími nástroji. Potom to byl zpěv nebo zvuky, které se zdánlivě monotónně opakovaly. A to vše muselo být nutně spojeno s tancem nebo pohyby těla, protože si to rytmus přímo vyžadoval. To společně po delší či kratší době vystupňovalo psychiku ke skupinové extázi. Byl ovšem nutný člověk, který to vše usměrňoval, řídil, měl vlastní zkušenost. Ještě dnes můžeme na celém světě vysledovat podobné obřady u tzv. přírodních národů v jejich iniciačních a mnohých jiných obřadech.
To je však jen jedna stránka hudby. Dokáže člověka přivést k extázi. K čemu je však dobrá extáze? Není to pouze kataleptický stav těla, které je necitlivé na propíchnutí, popálení od žhavých uhlíků apod.? Přinejmenším to svědčí o tom, že zvuk a rytmus má schopnost působit na tělo, tělesné funkce. To však je ještě málo. Vždyť i já jsem učinil podobnou zkušenost při hraní. Nic jsem neviděl, neslyšel a vnímal jsem jen blaženost.
Aby se však z hudby stala duchovní zkušenost, která přeměňuje srdce, je třeba přidat vědomí. Vědomí, které nekontroluje, ale je bdělé, je svědkem. Vědomí, které není strháváno blaženými pocity a nerozplývá se v nich, ale přesto blaženost zažívá. Vědomí, kterého se nic z vnějšího a vnitřního světa nedotýká, ale přesto je vnímavé, uvědomující si vše. Toto vědomí, kterému je pomáháno zvukem, očišťuje tělo i mysl. Teprve po očištění je člověk schopen snést tu obrovskou energii a nezničit se.
Obdobně se využívá v tantrických praktikách po doušcích sexuální energie. Proto je nejvyšší možnou energií Bůh a splynutí s ním popisováno jako zmnohonásobený pohlavní akt (viz např. Rámakršna). Proto je též Šiva znázorňován jako zářící penis v erekci (džjótirlingam), Šakti jako ženské pohlaví ( jóni ) a jejich spojení je dokonalou harmonií, sjednocením. Ale tuto symboliku můžeme vysledovat v mnoha dalších světových náboženstvích, velkých, i těch nejzapadlejších v afrických buších.
Zároveň se u všech těch, kdo zvládli tyto stavy, objevují velké síly, tzv. siddhi, které normální lidé nevlastní. Přesto v nás všech dřímají obrovské energie, které lze uvolnit tak jako atomovou energii. Mistr Eckhardt říká, že Bůh je všudypřítomný a všepronikající a to, že ho nevnímáme, je jen naše vina, protože jsme naplněni myšlenkami, které tomu zabraňují. Pokusme se tedy zcela vyprázdnit svou mysl, uvolnit přirozeným způsobem své tělo a nechat na sebe působit neslyšitelnou kosmickou vibraci tak, aby nás zcela prostoupila aspoň na chvíli. To je posvěcení, to je ten pravý křest Ducha svatého, který nás očišťuje a přeměňuje naše srdce. To, co je nazýváno drahokamem – čintámani, je naše srdce, které začne žít tou pravou láskou. Láska je voda života a kdo ji nepije, umírá. Pijte proto všichni plnými doušky.