Jak to jen zpíváš, Pane můj! Naslouchám vždy v tichém úžasu.
Tvá hudba prozařuje svět. Její tep pulzuje od mraku k mraku, od oblohy k obloze.
Svatý proud tvé hudby proniká všechny kamenné hradby a spěchá dál a spěchá dál.
Tolik bych se chtěl připojit ke zpěvu tvému, ale marně zápasím s hlasem.
Chtěl bych aspoň mluvit, ale řeč zklame a propukám v pláč.
Ach, jak jsi mne spoutal nekonečnou smyčkou své hudby, Pane můj!
Gítáňdžalí, Rabíndranáth Thákur
Velký indický muž, filosof, básník, malíř, ale také skladatel a hudebník – Rabíndranáth Thákur jako jeden z mnoha vyjadřuje ve své krásné básni tu pravou esenci hudby. Nemluví zde o hudbě indické, ale o hudbě vůbec, o hudbě celého vesmíru, o té nekonečné všeprostupující harmonii, o kouzelné Kršnově flétně, o andělských zpěvech, o hudbě v nás i mimo nás, o hudbě neslyšitelné a přesto slyšitelné, o hudbě vznikající ale přesto stále znějící, o hudbě-snu skladatelů všech dob, o hudbě čarodějce proměňující nás v drahokam třpytící se ze všech stran, o hudbě laskající a nejvyšší Lásku nám dávající, o hudbě – té největší milovnici ze všech, o extázi slasti nejvyšší, učitelce všeho, o hudbě sfér.
Přicházíme na svět nazí a bezbranní a prvním našim projevem je zvuk. a čím jsme starší, tím více se vzdalujeme schopnosti vnímat tuto hudbu. Jak je to možné, že jsme tak hluší a nemilující? Což není láska vším, za co stojí žít? A my ji tak brzo přestaneme vnímat. A přesto po ní naše srdce nevědomky stále prahne. Jak prázdný a suchý, bezradný a hluchý je náš život bez ní! Naše dlaně, ač obtěžkány plody, se v marné touze vztahují do širého světa. Kolik nás je takových… A co zbyde z naší lásky za odlesk matný, za peníz směšný, v nějž jsme proměnili onen nejvyšší dar? Avšak málokdo to ví. Ohlušen vřavou světa vnějšího i vnitřního, potácí se bez cíle. A světlo v tmách, ten maják volající tichým Slovem je svědkem v nás.
Nalaďme tedy opět struny ve své duši a hrejme a zpívejme a milujme bez ustání. Ten, jenž bude skrze nás hrát, nás naladí a obdaruje.
Ač melodie neznám, všechny je znám, všechny jsou mi dány, abych miloval a sloužil a nejen já se koupal v té záři tónů, ale abychom se všichni s Ním podíleli na té nekonečné radosti života.
Přicházím na tento svět malý a bezbranný, ale schopnost milovat si nesu v sobě. Celý svůj život ladím struny na duši své, abych zahrál Tvoji melodii, Pane. Celý život se učím naslouchat Ti a potom zazpívat tu píseň beze slov, to ticho nevyslovitelné. To ticho nevyslovitelné, to ticho nevyslovitelné…