Píseň mého srdce
Byl jeden poustevník, který žil v domečku za vesnicí.Tam meditoval a modlil se za druhé, aby jim pomohl. Ti za ním chodili pro rady a nechávali mu vše potřebné pro jeho život. Každý den přinášela ráno čerstvé mléko dcera jeho dobrodince. Jednou řekla, že další den přijde místo ní otec, protože by ho jednou zase rád viděl. Poustevník si řekl, že jeho příbytek vypadá hrozně a vše pěkně uklidil a vyleštil, především sošky bohů na oltáři. Pak se na to vše se zalíbením podíval a uvědomil si, že takový přece není, že to vše je falešné. Tak vzal prach a popel a zase to vše pěkně zaprášil. Když druhý den přišel jeho mecenáš a uviděl to, byl nesmírně dojata řekl: „Přesně tak jsem si to tady představoval.“ A rád poustevníka dál podporoval.
indický příběh z purán
Opravdovost
Ten poustevník si uvědomil, že není důležité, zda se jeví v očích druhých krásný, ale chtěl být upřímný a opravdový. To, že to dokázal, byla velká odvaha. Málokterý duchovní učitel je toho schopen, natož ti, co jen provádějí nějakou praxi. Jsem-li totiž jogín, tak každý ví, že musím být klidný a neosobní. Nemohu dávat najevo radost, hněv a být vyveden z míry. A také musím být vždy zdravý. Tyto iluze přetrvávají v myslích těch, kdo nikdy neprošli žádným procesem vnitřní proměny. Během ní totiž dochází k mnoha krizím a extázím. Tyto vzestupy a pády jsou důkazem toho, že se něco děje s našimi sklony, které jsme si vytvořili dříve a vytváříme i nyní. Útočí na ně silná vlna pozitivní energie, často aniž si to sami uvědomujeme. Ale právě proto je nutné uvědomování si všeho, abychom se v tom zorientovali a správně rozlišili to podstatné. A abychom nelpěli s úzkostí na tom nepříjemném a s pýchou na tom příjemném. To vše jsou jen obrazy, které nám mysl předvádí, abychom poznali její nekonečné možnosti. Je však velmi těžké obě tyto situace upřímně a opravdově přijímat. Potom jsou ale chvíle, kdy jsme schopni rozlišování a činu, stejně jako to dokázal onen poustevník.
Svatost
Největší překážku na duchovní cestě je falešná i pravá svatost. Co to je svatost? Je to stav, kterého dosáhneme, když provádíme vše pozitivně, v souladu se všemi příkazy, jsme prostě úplně dobří. Už na tom je něco divného. Vždyť i takový Ježíš, když mu řekli – ty, dobrý – pravil, ať mu tak neříkají, že není dobrý, vždyť za den sedmkrát zhřeší, což teprve ti ostatní.
Víme, že tento svět je polaritní, je v něm vždy spolu světlo a stín, dobro i zlo, v jin je obsažen jang a opačně, tedy i v nás. My se můžeme jevit vnějšně jako dobří, ale uvnitř skrýváme mnoho neznámého, o čem sami nevíme. A svatý musí být stále svatý, když už jím jednou je. Nemůže udělat něco, co svatý nedělá. Sám si na to zvykne a přestane být přirozený. Stále se musí kontrolovat, aby neudělal něco, co svatý nemá. Jak by mohl takový člověk dosáhnout osvícení? Vždyť osvícení je naprosto přirozený stav, žádná svatost. Osvícený člověk se směje, raduje nebo si i zanadává. Může také kritizovat, nejen chválit jako svatý. A proč? Protože je v souladu s boží vůlí. On koná jen to, co má. A boží vůle je i to, co je v našich očích nepříjemné, zlé nebo co se nemá. Pozor – tím nechci tyto skutky odůvodňovat či omlouvat. Pouze osvícený člověk ví, jak má jednat, ostatní se to snaží rozlišit. Takže to neví ani svatý člověk. Vychoval si kolem sebe samé neupřímné, nepravdivé, ba neskutečné lidi. Neznají sebe sama, chovají se jako roboti, popřeli svou vlastní osobnost a duchovní cestu a ještě jsou na to hrdí. Nevědí, co je to pokora. Jak by mohli, když si myslí, že už všeho dosáhli.
Jeden guru měl mladou žákyni, která mu každý den nosila čerstvé mléko. Musela vždy přejít potok po lávce. Jednoho dne nastaly velké deště, povodeň odnesla lávku a potok byl široký a rozbouřený. Guru s mlékem nepočítal, ale žákyně přišla. Velmi se divil, jak to dokázala. A ona mu prostě řekla: „Však jsi pravil, že stačí odříkávat mantru Ram a přejdeme suchou nohou i přes řeku.“ Když odešla, pomyslel si guru, že když ta mantra má takovou sílu a pomohla prosté dívce, tak co teprve jemu. Jak však vstoupil na hladinu, nestačil ani vyslovit mantru a utopil se.
Tento falešný guru neměl žádnou pokoru.
Pokora
Mám obavu, že takový je dnešní duchovní svět. Všichni všechno vědí, učí to, ale protože nemají žádnou pokoru, nenajdou žádnou Pravdu. Pouze tehdy, přestanete-li být, Pravda do vás vstoupí. Jinak jí tam vadíte, není pro ni místo. Musí zmizet vaše já. To neznamená se před něčím nebo někým hrbit a dělat ze sebe chudáka nebo ovečku. Pokora je velké poznání nekonečnosti Bytí a nás jako jeho součásti. Na našich jogínských soustředěních jsme pořád opakovali ve dne i v noci jednu mantru. Jak ji kdo opakoval, záleželo jen na něm, na jeho upřímnosti. Ale u většiny o ní nebylo pochyb, proto jsme měli možnost poznat samovolně, přirozeně její účinek. Zjistil jsem u žáků jednoho nejmenovaného mistra, že za opakování stejné mantry po 40 dnů dostanou modrý náramek. Dělali to pro náramek, pro mistra nebo pro sebe? Nebo snad dokonce pro Boha? Nejvíce asi pro své ego. Opět v tom není žádná pokora. Stejně tak nejen oni, ale i žáci dalších mistrů, po absolvování drahého kurzu dostanou vysvědčení, s nímž se dají vyfotit a za peníze zasvěcují další zájemce. Nic takového žádný skutečný guru neudělá. Ale lidé ze Západu to chtějí. Jsou pak důležitější a věří se jim. Pravý guru musí Pravdu vyzařovat, nepotřebuje žádné vysvědčení. A už vůbec to nedělá za peníze. Prý bude konec světa – zase – a zůstanou jen ti, co jsou osvícení, protože dostali díkšu. Díkša je zasvěcení, které dává guru pouze tomu, kdo už je pro to vhodný. Ano, dáte mu za to z vděčnosti nějaký dar, ale nemůžete si ji koupit za peníze. A když si ji koupíte, nejste osvícený, jen vám ještě více vyroste vaše ego. Ten, kdo má opravdovou pokoru, ani o zasvěcení nestojí. Sám je překvapen, když je dostane. A ti nejpokornější k tomu nepotřebují ani učitele, Pravda k nim přichází sama, a oni sami se stávají Pravdou.
S veškerou pokorou pravím, že pravdu nemůže odhalit ten, kdo nemá rozvinutý smysl pro pokoru. Protože každý si nárokuje právo slyšet hlas svědomí a přitom nechce dodržovat žádnou disciplinu, říkají se spousty lží a v našem světě panuje zmatek. Mahátma Gándhí
Když se necháš vést krákajícím havranem, dojdeš k mršině. německé přísloví
Láska – to je nadání pro pokoru a odpuštění.
Ernst Moritz Arndt
Jen proto, že v lidech není pokora, máme tolik učitelů. Učit druhé je velká zodpovědnost a učit je správně žít je ta největší zodpovědnost. To lze pouze z lásky k nim a k životu.