Naděje

Píseň mého srdce

Když Prométheus ukradl bohům oheň a dal ho lidem, naučil je číst, psát, počítat a řemeslům, byl za to potrestán. Zeus potom nařídil Héfaistovi, aby z hlíny a vody stvořil krásnou dívku, kterou nazval Pandóra, tj. všemi dary obdarovaná. Bohyně ji naučily tajům lásky a jak svádět. Zeus ji pak poslal na Zem se zlatou skříňkou. Do té uzavřeli bohové všechno to nejhorší, čeho se chtěli zbavit – nemoci, neštěstí, bolesti, utrpení, hádky atd. Pak dívku nabídli za manželku Prométheovi. Ten však obezřetně odmítnul. Ale jeho bratr Epimétheus si vzal Pandóru za ženu. Ta nesměla skříňku otevřít, ale ze zvědavosti tak nakonec učinila. A tehdy z ní vylétly všechny ty zlé věci. Rychle ji zabouchla, avšak nevšimla si, že na dně zůstala ta nejdůležitější vlastnost uzavřena – naděje.

Avšak J.W. Geothe k této řecké báji napsal v roce 1806 v Karlových Varech hru Pandóra, kde měla ze skříňky vyklouznout i naděje. Totéž praví i Hercule Poirot v příběhu Setkání se smrtí. A já si myslím, že z Pandořiny skříňky naděje určitě vyletěla, protože je jí svět plný. A to je dobře.

Pomáhá naděje?

Myslím, že v odpovědi na tuto otázku se lidé rozdělí zhruba na dvě stejné poloviny. Jedni budou naději vychvalovat, druzí zatracovat. Asi nejlépe to vyjádřil řecký filosof Démokritos:

Naděje lidí správně myslících jsou splnitelné, nerozumných nesplnitelné.

Dalo by se říci, že toto je logický, rozumný výklad. Často však jsou situace, které se logice vymykají, jsou naprosto beznadějné, není z nich již východisko, ale díky naději přežijeme a ze situace se dostaneme vítězně. Naděje zde vlastně už nebyla na místě, byla zcela zbytečná, ale přesto ji člověk měl a kupodivu pomohla. Byl to zázrak nebo houževnatost člověka přežít, jeho touha žít?

Dnes je zvykem, hlavně v USA, říkat beznadějně nemocným pravdu, že zemřou. Myslím si, že lékař by si měl individuálně rozmyslet, komu ji řekne a komu ne. Lidé, kteří jsou příliš citliví, mohou zemřít ještě dříve, i když by jinak třeba díky naději přežili. Jak nás posílí lékař, když po prohlídce řekne povzbudivá slova a dá nám naději na vyléčení. Hned se cítíme lépe. Tak je silná sugesce a pozitivní slova.

Člověk nemá ztrácet naději. Ztratit naději je totéž jako zemřít 20 let před vlastní smrtí.

Ilja Grigorjevič Erenburk

Ovšem pesimista na to samozřejmě řekne, že to jsou falešné naděje. Ty nám dávají náboženští učitelé, když slibují např. lepší život po smrti, když tady je tolik utrpení. Většinou nic nevědí a dávají falešné naděje. Buddha nám pravil, že vše na tomto světě je utrpení a jedině budeme-li hledat správným životem cestu z tohoto utrpení, tak se mu vymaníme. Ale žádné nebe nesliboval, i když část jeho následovníků již ano. Ten, kdo ovšem je ateista, v takové naděje nevěří a snaží si zde co nejvíce urvat a užít si. Když o to přijde nebo se objeví neštěstí v podobě nemocí či ztráty blízkých, nemá vůbec žádnou naději.

Ovšem k tomu nám zase říká William Shakespeare:

Naděje bývá často jako pes bez čichu.

To nás opět srazí. Přesto by bez naděje nebylo ani lásky a tedy života. Vidíte krásnou ženu, zcela bezvýznamně se na vás usměje a už si děláte naděje a jste ztracen. A co teprve, když naznačí více, jak to ženy umí.

Nic nepodporuje vzplanutí lásky jako polibek. Nedojde sice k ukojení, ale vyvolá sladké naděje.

Xenofón

A k tomu dodává velmi povzbudivě známý ironik Oscar Wilde:

U ženy je vždycky známkou beznaděje, když má na sobě silnou vrstvu líčidla a slabou vrstvu šatů.

Stejně povzbudivý je i tento citát:

Druhé manželství je vítězství naděje nad zkušeností.

Samuel Johnson

Tyto vtipné a většinou pravdivé výroky naději moc naděje nedávají, ale jako vždy jsou jen jednou stranou mince. Z Pandořiny skříňky vylétlo jen to nejhorší, a přesto lidé dál žili a prožívali krásné chvíle a překonávali ty méně příznivé. Stejně tomu bylo v obdobném případě, kdy Bůh vyhnal z ráje Adama a Evu, ať žijí v bolesti a utrpení a stále tu lidé jsou a i v těch nejkrutějších podmínkách se snaží žít a mít štěstí. Každý nějak hledá kousek štěstí a má naději, že existuje a on je najde. A jak se taková štěstí od sebe liší! V poušti je jím trocha vody, za polárním kruhem trocha tepla. A tam, kde jsou podmínky snesitelné, je to třeba krásný vztah, v němž si spolu budeme rozumět. Jak je to vše relativní. Někteří mají naději, že jim stoupnou akcie a druzí, že se vůbec najedí.

Ano, já tu píši o naději jako filosofickém termínu, byť promítnutém do každodenních lidských osudů a přitom pomalu polovina lidstva žije v naději, že přežije do dalšího dne buď proto, že nemá co jíst, nebo se v jejich zemi stále válčí. Ale i tam vznikají nejen tyto existenční naděje, ale i ty lidské, které touží po štěstí. Naděje prostě musela vyletět z té Pandořiny skříňky.

Velmi krásně to řekl sv. Pavel ve své epištole Korintským, že jsou tři věci – víra, naděje a láska. A tou nejdůležitější je láska. Věříte-li tomu, že existuje lepší svět, nemyslím teď ten posmrtný, ale lepší než ten, v němž žijete, tak je ve vás naděje, že ho dosáhnete. Potom pro to něco uděláte. Vždy je třeba pro lepší svět něco udělat, vyvinout vlastní úsilí. Něco je vám nabízeno, ale za něco. Vždy je to výměna energií. Ale ne ta esoterní. Když se něco chceš dozvědět – třeba jak vydělat peníze – tak zaplať. To, co vy musíte dát, je vaše opravdovost, upřímnost, vaše srdce. To je skutečná energie. Peníze jsou energií, kterou jsme si vymysleli a domluvili. Ve skutečnosti energií nejsou. Protože však na nich celý svět stojí, musíme se naučit i tuto neskutečnou energii získávat. Ale mějme naději, že jednou bude zase svět, kde nebudeme peníze potřebovat, vše budeme jen dávat a dostávat. A to bude zase ráj. Ale ten musí nejdříve nastat v našich srdcích. Naděje tedy vytvoří úsilí, změní nás a dá nám obrovskou energii. A z toho vznikne láska. A láska stvoří divy z ničeho, protože nám vnukne tvořivost a vytrvalost. Skutečná díla vznikla vždy z naděje, že se nám je podaří vytvořit a lásky k vlastní práci na nich.

Často se říká, že láska je jenom záležitost hormonů. Kdyby nebyla, tak tu už dávno nejsme. Až na pár výjimek tomu tak však není. Většina těch, kdo milují, začne být nabita velkou energií a nadějí do dalšího života, nadšeně plánuje a chce tvořit něco pozitivního. Je-li naděje skutečná a ne planá, tak to určitě vyjde. To platí i pro celou společnost a celý svět. Jestliže nám to nevychází ani ve vztazích, ani ve společnosti a ve světě, je jasné, že chybí upřímnost a

opravdovost. Když člověk tu naději dlouho nemá a nechce pro ni nic udělat – pak se nic nevytvoří, určitě ne láska. A ve světě také nedojde ke změně, nebudeme-li mít všichni naději, že je to možné a neuděláme-li pro to něco. Rádi jen přijímáme naději od těch, co nám to slibují. Ale je to především naděje pro ně, že jim bude líp. Důležité je uvědomit si, že ačkoli vyvineme vlastní úsilí, nebudeme sami, protože jsme jen nástrojem a pomoc přijde nečekaně. Překvapil mě Hercule Poirot slovy:

Neexistuje ve světě nic, co by nedokázala opravit ruka všemohoucího Boha.

Myslím, že to je naděje.