Píseň mého srdce
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Jaroslav Vrchlický – Okna v bouři
Tato notoricky známá báseň, kterou obsahovaly snad všechny školní čítanky, se může zdát už romanticky vyčpělá. Ale všichni, kdo opravdu milují, jí rozumí a nepřipadá jim ani trochu směšná. Vyjadřuje totiž v krásných obrazech, které jsou jako vždy poněkud nadnesené, přesně to, co by každý milující chtěl říci, ale většinou se stydí. Ano, stydí se pustit přes své rty to, co má v srdci. A stydí se plakat štěstím za ten dar vzít milovaného za ruku a dívat se mu do očí. To se přece dělalo dřív, v těch dávných dobách, kdy lidé ještě nebyli tak silní a otrlí, jako jsme my dnes. A básně – ty se už stydíme i číst. Však také sbírky poezie nyní vycházejí v mnohem menších nákladech než dříve. Ano, stále se píší básně o lásce, ale spíše jako texty do plytkých muzikálů, k plytké hudbě. A ti, co píší opravdu jen poezii, dělají především moderní poezii, ve volných verších, kde každý sděluje nesmírně hluboké pravdy. My se totiž stydíme za lásku, za její něžné projevy. Tím nemyslím na veřejnosti, ale i doma.
Přitom nás všechny nesmírně zajímají vztahy. Každý den tu máme o nich seriály, které potom rozebíráme a komentujeme. Rozdělil bych je na dva druhy. Jeden z nich jsou seriály dramatické, neskutečné, kde se pořád něco musí dít, jinak by se už lidi nedívali a neměli by si o čem povídat. Že je život mnohem stereotypnější a až tak moc se v něm vlastně neděje, a že bychom za to měli být rádi, to už většinu z nás nezajímá. Takže se tyto seriály znovu vyrábějí nebo opakují a vydělávají na tom především autoři a herci, kterých je moc a potřebují se přece nějak uživit. Obdobné je to s výrobou nových zpěváků v různých soutěžích, ale také třeba u soutěží Miss. Je zajímavé, že na to všechno se najdou sponzoři a dostatek peněz, zatímco na skutečnou kulturu se peníze shánějí velmi těžko.
A ty druhé seriály, většinou americké, mexické apod., jsou zase neskutečně romantické. Hrají v nich krásní mladí lidé, všichni se milují a vše dobře dopadne. A vy to víte, a už se na to těšíte. Slzy jen tečou, ale jsou to slzy jiné, než u skutečné lásky.
Proč se na to vše díváme a nedokážeme to sami prožívat? Co nám brání? Jsme to opravdu jen my sami. Zkuste se místo těchto seriálů podívat na skutečné příběhy ze soudních síní soudkyně Barbary. A budete překvapeni, že takřka všechny situace se točí kolem vztahů v manželství a v rodině. Často jde o vztahy opravdu hrubé, necitlivé a vzniklé z toho, že si vzájemně nenasloucháme, neumíme spolu promluvit, tolerovat se vzájemně a třeba v něčem druhému ustoupit. Potíž je v tom, že se nemilujeme, že jsme se přestali řídit svým srdcem a
hlavní roli v našem životě hraje sobectví, honba za společenským uznáním a hromadění majetku.
Čtete, jakou pěknou báseň napsal Vrchlický, a myslíte snad, že on byl v lásce šťastný? Jeho setkání se Sofií Podlipskou bylo osudové. Ona byla skutečně jeho femme fatale, múza, která ho inspirovala a podněcovala nejen k básním, ale také k dalšímu dramatickému dílu a vlévala do něj životní sílu. To bylo právě ono doplňování se obou principů vesmíru. Sofie ale nepochopila, že srdce se nemá odtrhávat od druhého srdce, jen proto, že je žena o 19 let starší než muž. Srdce, které miluje, nemůže okorat, zestárnout, ba ani zemřít. To je věčné a stále mladé. Místo toho Vrchlického přesvědčila, že ho strašně obdivuje a miluje její dcera Ludmila, která byla naopak o 8 let mladší než on. Svou dceru mu doslova vnutila za manželku. Jen se divím, jak to on mohl dopustit. Že by ho obloudila její krása? Přitom Ludmile se nic z Vrchlického díla nelíbilo, ani jej nečetla, a zajímaly ji spíše laciné romány pro ženy. Jejich manželství vydrželo jen chvilku, ale pak muselo nutně ztroskotat. A Vrchlického to navždy poznamenalo, zlomilo, přišel o napojení na nekonečný zdroj, dostal mozkovou mrtvici a po několika letech předčasně zemřel.
Většina z nás takto umírá po celý život. Máme tolik starostí, že jsme zapomněli milovat a divíme se, kde bychom měli brát čas ještě na lásku. Ta je jen pro ty mladé, než se poučí a dají s tím pokoj, nebo pro ty, co nemají nic pořádného na práci. Ovšem mladí, velmi brzy poučeni internetem, hloupými filmy a časopisy pro nezletilé, hledí na lásku přezíravě, jako mistři světa. Kdysi jsem byl požádán, abych pravidelně psal do nejmenovaného časopisu pro dívky o vztazích, sexu apod… Ani po třetí přepracované nabídce ukázkového článku jsem nevyhověl, protože to bylo pořád duchovní a nikdo by to nečetl. Když jsem se podíval, co do toho časopisu psaly třináctileté dívky, ani jsem se nedivil a styděl se skoro za to, jak jsem slušný. A to vám mohu říci, že rozhodně nejsem nikterak prudérní při milování.
Vše se zrychluje, doba seznamování, doba trvání vztahů, i délka milování. Na nic nemáme čas. Přitom jsme stále přirozeně navzájem k sobě přitahováni. Ale nevíme pořádně, co s tím. Již víckrát jsem zde napsal, že skoro všichni mí přátelé jsou už minimálně jednou rozvedeni a ti, co nejsou, jsou až na výjimky ve svých vztazích nespokojení nebo na své štěstí rezignovali. Vybrali si všichni špatně? Já myslím, že ne, jen ztratili zájem o toho druhého, protože netušili, že spolu budou muset prožívat vše, že při těchto zkouškách poznají i své vzájemné nedostatky, které nebudou umět přijmout. Rozumím tomu, je to těžké a vyžaduje to vložit do vztahu všechno. Jednodušší je ze vztahu utéci nebo tajně hledat štěstí jinde. Takovým jednáním ale ubližujeme především sami sobě, protože z nás činí pokrytce, kteří milují jen částečně, neumí odejít a místo toho si lžou o lásce. Milovat znamená odevzdat se tomu druhému celý a potom to udělá i on. On se vlastně nechce odevzdat skoro nikdo, protože to je nesmírně těžké. Láska je růže voňavá, ale také trnitá. Často se o její trny zraníme. A pak usneme jako ta Šípková Růženka. Nemyslete si – ta pohádka má opět více rovin výkladu. Usneme a prospíme svou lásku, svůj život. Opět vám pravím – v životě je pár znamení, která nám ukazují cestu a neměli bychom je přehlédnout. A jsou osudová setkání, která bychom neměli promrhat. To, co jsme si zasloužili v minulých životech, je nám nabízeno, a my bychom to měli pochopit a následovat. Neučiníme-li tak, bude trvat dlouho, než se vhodné energie opět setkají a zarezonují.
Kdo odmítá lásku, odmítá život. Kdo odmítá život, již nyní zemřel a žije tu jen jako loutka, obal bez duše. Takový člověk nic nevytvoří a nic k němu nepřijde, žil marný život. Prosím vás o to – chtějte žít, chtějte milovat, nezmění se jen váš život, ale i celý svět.