Před mnoha lety jsem se svou tehdejší dívkou během koncertního turné po Moravě navštívil Svatý Kopeček u Olomouce. Vzpomínal jsem na skvělého básníka Jiřího Wolkera, který zde žil a tvořil. Myslel jsem, že zde bude mít nějaké menší muzeum, ale byl jsem zklamán. Jeho dům nese název vila Jiřího Wolkera a je na něm pouze básníkova malá plastika. Vzpomínal jsem, jak umíral na tuberkulózu v Tatranské Poljance a v jeho bolesti mu ulevovaly jen dopisy, které psával své milé Marii Poldové. Napsal jí:
„Mám takovou malou skříňku na zámek, kterou mám stále u postele. V ní mám vaše relikvie a odpoledne, kdy mám dvě hodiny spát, otvírám své poklady…a když se svět se mnou zatočí v horečce, když všechny žíly jako by pukaly řeřavou krví, tu si rozprostírám váš krásný šáteček přes hlavu a tak se mi zdává, že …vaše prsty vstoupily do kapesníku, že leží mi s ním na tváři, že mě hladí.“
Vnímám toto jako vyznání, jako projev největší lásky, kterou k této milované dívce cítil. Když ani ne ve svých 24 letech zemřel a matka pořádala pohřební hostinu s jeho přáteli, domlouvala Marii, že by na jeho památku měla zůstat sama. Ale ona již pod stolem laškovala s jiným. Možná se vám zdá, že jsem začal nějak smutně nebo že chci snad odsuzovat. Ne, jen se mi prostě vybavily události, tak jak se staly a horoucí srdce tohoto velkého básníka. Ale zažili jsme tam ještě jinou událost. Jak asi víte, je Svatý Kopeček poutní místo. Šli jsme tedy s dívkou do kostela. Ten byl úplně prázdný. Sedli jsme si spolu, drželi se za ruce a bylo nám tak hezky, že jsme se políbili. Kde se vzala, tu se vzala – objevila se jeptiška a vynadala nám, že se na svatém místě chováme nevhodně. Kdyby si nás poslechla, třeba bychom jí vysvětlili, že ten polibek byl právě díky tomu svatému místu, z čisté lásky. Ale jeptiška nás vyhnala ven jak kozy na pastvu. Museli jsme opustit pohaněni kostel. Bohužel nám to ani k smíchu nepřišlo.
A vlastně proto píši tuto Píseň, kterou mi srdce zpívá. Přijdeme-li na takováto místa, máme dodržovat určitě normy chování a zákazy, protože prý Bůh tomu tak chce. Je úžasné, co se dozvíme, že Bůh vše chce nebo naopak nechce. Musíme potlačit své přirozené city a vybičovat ty, které se žádají. Člověk se tak kolikrát stává velmi nepřirozeným. Často jsem dříve přišel na nějaké setkání esoteriků, jogínů, prostě tzv. duchovních lidí – už to radši moc nedělám – a tam zjistil, jak jsou všichni tuzí a nepřirození. Nikdo se neusmíval, natož aby se zasmál anebo naopak všichni byli strašně usměvaví a veselí, až to bylo k pláči. Smát se nesmí na takovém setkání, nebo naopak se přece všichni musíme smát. I po letech se to nezměnilo. Velmi důležitě se rozebírají svaté spisy a každý se k nim vyjadřuje nebo si zapisuje, co vysvětluje přenášející.
Bez filozofie se člověk na světě obejde. Ale bez humoru žijí jenom hlupáci.
Michail Michajlovič Prišvin
Je krásné spolu mlčet, krásnější se spolu smát.
Friedrich Nietzsche
Jedna má kamarádka přišla na meditačním sezení, kde se muselo po celou dobu mlčet. Meditace měly transformovat její vědomí a vyprázdnit mysl. Ona však po celou dobu myslela na to, že by si dala zmrzlinu, až sezení skončí. Jiný můj známý se zúčastnil podobného
meditačního setkání, kde se pořád mlčelo, a hned při příjezdu ho upoutala jedna dívka. Celou dobu myslel na to, zda si, až skončí mlčení, stihne říci o její telefonní číslo. Bohužel to nestihl.
Jednou jsem měl společné místo konání svého jogínského soustředění s buddhisty. Ti museli stále mlčet a při jídle každé sousto 64x přežvýkat. Byl to veselý pohled na ty smutné tváře, jak vážně žvýkají a počítají, místo toho, aby měli prázdnou mysl a vychutnávaly dobré jídlo. Nepochopili ten zenový koán, kde se praví: „Když mám hlad, tak jím, a když jsem unaven, tak spím.“ Mluví o přirozenosti, ne o dělání nařízených či naučených věcí.
I u mě se na jogínských soustředěních dodržovalo mlčení. V prvních letech to lidé ještě dokázali. Ale později se z toho stával ten největší problém. Jako by se úroveň jejich vědomí zhoršovala. Nebyli schopni vydržet delší dobu u jedné činnosti. Musel jsem tedy pro ně vymýšlet další aktivity, které vědomí zpevňovaly. Nemohl jsem nikoho za každou cenu nutit k mlčení, když jeho mysl stále žvanila. Ale veselo bylo vždy. Člověk asi přitahuje stejné lidi, jaký je on sám. Snad jediný, kdo u nás smích propaguje, je Karel Nešpor. Někdy mám ale pocit, že jsem v jeho pojetí pacient. U Oshovy meditace smíchu jde zase spíše o terapii. Jak se říká:
Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.
České přísloví
Lidí smysl pro humor buď mají, nebo nemají. Tak jako mají, či nemají hudební sluch. M Miroslav Horníček
Pravda je, že nikoho se smát nenaučíte, ani Oshovou meditací. Zda se mi, že jde o uvolnění a přirozenost. Hodně mladých děvčat se směje každé blbosti nebo prostě všemu. Vyjadřují tak svou radost ze života, a z toho, že nemají žádné problémy nebo se jimi nezabývají. Časem je to přejde, až jim život ukáže své další stránky.
Mám pocit, že dřív byl u nás nejen humor na mnohem vyšší úrovni, než je tomu dnes. A to jak ten intelektuální u Horníčka či Wericha, tak ten lidovější, jaký najdeme u Menšíka či Sováka. Přesto byl humor v obou polohách hluboký. Dnes obě dvě úrovně dokáže vystihnout snad jen Divadlo Járy Cimrmana. Zasmějete se inteligentním slovním hříčkám při semináři a lidovým narážkám při vlastní hře. V rádiích i scénkách nyní dostávají přednost již spíše prvoplánové, hrubší vtipy. Ne takové chytřejší a hlubší, jakými vyniká židovský černý humor. Třeba:
„ Slyšel Roubíček, jaká hrozná věc se stala Steinovi? Utekla s ním moje žena.“
Někdo si myslí, že do duchovní praxe humor nepatří – z tohoto ho snadno vyvedu. Osho své hluboké přednášky prokládal vtipy, aby se usínající posluchači probrali. Stejně tak Svámí Šivánanda nebo Svámí Satjánanada doporučovali toto koření života. Stačí si poslechnout jakoukoli promluvu dalajlamy a určitě se s ním zasmějte. Třeba tak, jako pan Eduard Tomáš, když se setkali. A zenová výuka je plná smíchu a legračních příhod. Smích totiž uvolňuje ztuhlou a napjatou mysl, která blokuje volné proudění energie do celého těla.
Ale hlavně – většinou nepřirozený stav bez humoru souvisí s důležitostí a vážností učitele, které autoritativně vyžaduje.
Moderní humor, to je někdy utajené zoufalství.
Bertrand Russel
Nejlépe poznáme člověka podle vtipu, nad kterým se pohoršil.
George Christoph Lichtenberg
Humor je jisté vidění světa, je to umění vidět svět.
Karel Čapek
Pročpak by se všichni čínští buddhové znázorňovali rozesmátí? Protože každý, kdo dosáhl skutečného poznání, se jednak musí radostně smát, ale také proto, že našel svou pravou přirozenost – a tou je smích. Ano, ale život není jen veselý, je také smutný. I v tom smutku buďte přirození, nepřetvařujte se. Tak, jako jeden zenový mistr plakal, když mu zemřel syn. Jeho žák za ním přišel a divil se, proč pláče, když je učil, že celý tento svět je pouze iluze? Mistr mu odpověděl: „Ano, a smrt syna je ta největší iluze.“
Mám obavu, ba téměř jsem si jistý, že smysl pro humor se nedá naučit. Sám jsem to u několika lidí zkoušel bez úspěchu. Někde v mysli totiž existuje nějaké škrtátko, a to když tam není, tak nemáte o co škrtat zápalkou. Tím škrtátkem je podle mě postoj sám k sobě, k životu, k situacím a k druhým lidem. Je to jakési sešněrování určité části mozku a neschopnosti je uvolnit. Ano, k humoru musíte být schopni se uvolnit. Lidé jsou dnes hodně ve stresu a své napětí uvolňují spíše alkoholem, přejídáním se, sexem, adrenalinovými zážitky nebo chodí k psychoterapeutům či pojídají prášky, které jim předepíší doktoři. Myslím, že by ze všeho nejvíc stačilo věnovat co nejvíce úsilí-neúsilí schopnosti naučit se uvolnit své tělo, potom se přidá i mysl a tím se probudí radost, která je naší pravou přirozeností a začneme mít smysl pro humor. Ano, uvolněte se, lidé, komedie a scénky vám k tomu nepomohou.
Smát se každému slovu nebo činu je vlastností lidí prázdných, vůbec ničemu se nesmát je znakem lidí hloupých.