Kdo pravidelně čte tyto úvahy, ví, že často promlouvám o lásce a všech jejích slastech, strastech či tajemstvích. Jsem přesvědčen vlastní zkušeností, že ona je to nejdůležitější v životě. Podvědomě jí potřebuje každý, i když si to třeba nechce připustit. A právě s takovými lidmi se čím dál více setkávám. Jako by láska byla něco zbytečného, něco navíc, čím se spíše pohrdá a ti, kteří pro ni žijí jsou směšní a slabí. A nejzajímavější, ba nejstrašnější na tom je, že tento názor mají více ženy.
Touží ženy po lásce?
Asi hned od počátku vám připadá tato otázka nesmyslná. Vždyť žena je přímo symbolem lásky. Kdo jiný by už po ní měl toužit? Když se nad tím zamyslíte, tak si musíte připustit, že žena je sice symbolem, ba synonymem lásky, ale kdo ten symbol vytvořil? Rozhodně ne ženy, ale muži. A proč ten symbol muži vytvořili? Odpověď je jednoduchá, ze samé podstaty pohlaví vyplývá – i bible to nařizuje – milujte se a množte se. Více neupřesňuje, co je to milujte se. A to je asi ta otázka, která se po věky táhne lidským pokolením. My mluvíme o tom, že pravěký člověk si za vlasy přitáhl nějakou tu ženu, lovil jí zvěř a ona se starala o domácí krb a děti, které s ní zplodil – a možná s mnoha dalšími ženami. Byl to jen samec a byl hnán pudem. Ale z archeologických výzkumů se dozvídáme, že už tenkrát vyráběl určitě muž krásné sošky, pracně vyřezávané z kamene s ženskou podobou. Stejně tak se našly i ozdoby na ruce a krk pro ženy. Můžeme již tehdy mluvit o vyjadřování lásky mužem ženě? Já myslím, že určitě. Vždyť vyjadřování lásky a ne jen pud můžeme vidět i u zvířat, tak proč ne u lidí?
Poté, co se podařilo vyluštit různá stará písma, ať sumerská nebo egyptská, již tam se objevují poetické zmínky o lásce k ženě, nebo také o trápení z nešťastné lásky, ale také o prodejných ženách. Můžeme tedy říci, že už tehdy, ženy dobře věděly, jakou cenu má jejich krása a klenot mezi nohama a dovedly toho využít a nebo díky tomu získávat bohatství a muže tak zcela zničit. Vzpomeňme si třeba na Sinuheta ve starém Egyptě. Ale to je jen jeden malý příklad.
Připomeňme si, kolik dlouhých let se válčilo v Tróji kvůli „ukradené“ Heleně, nebo na Srí Lance pro ukradenou Sítu. A takových válek kvůli ženám nebo v jejichž pozadí stály ženy, které je podněcovaly, bylo nespočet. Králové, duchovní i prostí lidé se z žen mohli zbláznit. Tedy – abychom byli přesní – muži. A ti byli ochotní pro ženskou krásu udělat cokoliv. Je to jen pud nebo opravdový obdiv a láska?
Asi nejvíce to vyjádřili trubadúři v Provensálsku. Celá Evropa tehdy po dvě staletí žila úctou k ženě a podrobovala se jí. Rytíři a trubadúři se nebáli mluvit o své lásce a zklamání z lásky, nestyděli se za to a nepovažovali to za slabost ani oni, ani ženy. Ty to braly naopak jako projev největšího obdivu k nim. Jemnost mravů a pocitů byla na vyšší úrovni než dnes.
Ach, že znám lásku nazpaměť
jsem myslil, a co o ní vím?
Vždyť sám jsem padl za oběť
té, již se nikdy nezmocním.
Svět vzala mi, na němž jsem lpěl,
mé srdce, klid, mé vzezření,
a za to vše jsem obdržel
jen stesk a v srdci sklíčení.
Bernart de Ventadorn – Když vidím skřivánka se chvět
Zajímavé je, že mezi trubadúry se objevilo výjimečně jen několik žen – a to byla mezi nimi rovnost, naopak žena byla vynášena. I z historie milostné poezie známe především muže, kteří opěvují nejen ženu, ale i lásku. Nedokáží snad ženy milovat tak, jako muži? Umí to snad dávat najevo jen svou rozkoší při tělesném milování a ne slovy či básněmi? Tím se dostávám k otázce, jíž jsem položil na začátku.
Není to jen moje zkušenost, ale i zkušenost dalších lidí kolem mne, dokonce i důchodců, a to i žen. Diví se, co se s těmi ženami děje. Skoro všichni mí přátelé jsou rozvedení, ženou vysátí.
Důvody jsou jistě různé. Zeptal – li jsem se žen, zda se vdávaly z lásky – teď už jsou všechny rozvedené – dozvěděl jsem se, že je to nesmysl, že jde jen o ekonomii. Byl jsem otřesen, protože moji rodiče spolu žili harmonicky 40 let a byli by jistě žili déle, kdyby maminka nezemřela. Mohl jsem pozorovat, že manželství je o vzájemném pochopení, vycházení si vstříc a ne jen o milování, ale to jen když to dokážeme.
„Milovat, toť rozkoš dívat se, dotýkat se, vnímat všemi smysly z blízkosti co možná největší milovanou osobou, která nás také miluje.“
Stendhal
A teď se ženy stydí s vést se s vámi na ulici za ruku. Dotýkám –li se ženy, dotýkám se její duše, necítím to jako hnusné ohmatávání těla. Ale ženy to ne vždy vnímají stejně. Čím více jim lásku vyjadřujete, slovy básněmi nebo třeba jen pohledy, souzněním či zase dary, tím více je to považováno za slabost, za něco ženského, nejste prostě skutečný chlap. Jsou jimi tedy snad fotbalisté, hokejisté nebo bohatí obchodníci?
Unese žena lásku?
Tento zvláštní jev vede k tomu, že žena se nechává obdivovat, obdarovávat, vyjadřovat si lásku – za to občas utrousí nějakou tu odměnu v podobě úsměvu či pomilování, ale do jaké míry muži své srdce otevře? Jak je možné, že je schopna v největším rozkvětu vztahu najednou ze dne na den odejít, bez rozepří a disharmonií a naprosto přestat komunikovat? Nebo mu říci, že teď už budou jen přátelé, že už ho nemiluje, ale vídat se mohou. Co se děje v její proměnlivé duši? Je to zmatek nebo zahleděnost jen do sebe?
A další kapitolou jsou duchovní ženy. Ty se po přechodu rozvedou, stanou se esoteričkami, najednou všechno pochopily, staly se celistvími a žádný vztah už nepotřebují. Vede snad Bůh člověka k tomu, aby přestal milovat nebo to považoval za zbytečnost, když už jsme „duchovní“? Určitě ne.
„Kdo je schopen žít bez druha? Jen kameny a srdce z kamene. Když lidské srdce dospívá a rozvírá se jako poupě a kolébá se v sladkých snech, tehdy si hledá druha, aby jej milovalo a milovanému se odevzdávalo.“
Avetik Isahakjan
Myslím si, že tento arménský spisovatel a básník to ve svých povídkách i jinde krásně vyjádřil.
Nemohu říci, že všichni muži dovedou a chtějí takto milovat, a že všechny ženy se chovají divně a ekonomika je pro ně důležitější, ale jestli vše spěje k větší duchovnosti lidstva, pak je zrovna toto ještě v nedohlednu.
Píseň mého srdce – OSUD
Nestačí jen osud. Je třeba ještě něco více.
Andrzej Sapkowski – Zaklínač
Pokud chceš poznat neviditelné, pozoruj otevřenýma očima viditelné.
Talmud
Jistota je jenom přání, pouhá iluze. Všichni směřujeme k neznámé budoucnosti.
Tibetské přísloví
Všechny tyto citáty nějak směřují k budoucnosti, otázce osudu a mohl bych jich vybrat mnohem více z celého světa. A tím se dostávám k věčné otázce, zda je osud, je vše dáno nebo si my sami určujeme svou budoucnost?
Co je to osud?
Většinou u národů v Asii se setkáváme s jakousi bohorovnou odevzdaností zůstávat v podmínkách, v jakých jsme, neměnit je, smířit se s nimi, protože to je osud. Takový člověk skutečně radši na svém místě shnije, než by vyvinul jakékoli úsilí něco změnit. Vždyť je to přece osud! A ti, kteří ho mají lepší nebo nejlepší, už teprve nechtějí nic změnit a dokonce ty trpící ubožáky ubezpečují v tom, že to je v pořádku, že to je jejich osud a změní se, až nastane ten pravý čas. Tak je tomu hlavně v arabských zemích – vše je kismet a ten se změní, dá-li Alláh. Znamená to však, že se tam lidí o nic nesnaží, o nic neusilují, nemají své představy a přání o životě? Určitě tomu tak není.
Na indickém subkontinentu a přilehlých zemích žijí lidé v neuvěřitelně chudých a hladových podmínkách, ale tváří se šťastně, vše bez reptání přijímají, protože to je jejich karman. Vše si zasloužili svými činy a budou-li správně konat, získají za odměnu v příštím životě lepší podmínky, lepší karman. Můžeme však říci, že ve své spokojenosti a tomto pochopení o nic neusilují a nemají žádná svoje vlastní přání? Opět tomu tak není.
Tady na Západě se stane, že se muž zamiluje do ženy, ta ho opustí, on ji však celý život miluje a říkáme, že to je jeho osudová žena, že si byli souzeni již při zrození na celý život. Je tomu tak nebo je to jen hloupá nevědomost a závislost tohoto muže? Nebo je prázdná a nevědomá naopak ta žena a neumí si vážit skutečné lásky?
Napsal jsem té ženě báseň, ale byla to prázdná slova, protože i ona byla prázdná a prázdno po ní zůstalo.
Michelangelo Buonarotti
Skoro všechny duchovní spisy různých směrů i jejich učitelé mluví o tom, že je třeba vyvinout na cestě sebepoznání úsilí, v něm vytrvat a teprve až ke konci tak dospět k neúsilí, které nám otevře Pravdu. Nikde se nemluví o osudu, a že je vše již předem dané. Přesto se setkávám hodně s lidmi, kteří říkají, že je zbytečné cokoli dělat, protože Bůh již při narození vše určil – nebo jakési sudičky? – a tak ať děláme cokoli, vůbec jsme to neudělali my, ale už to bylo dáno a to jen naše ego se domýšlí, že jsme se sami rozhodli. Jak poznáme, že je tomu tak a nejsou to ve skutečnosti sklony naší mysli, které jsme si přinesli z minulých životů a jsme jen v jejich vleku, protože se prostě svou myslí nezabýváme nebo zabývat nedokážeme?
A vedle toho jsou tu moderní, esoterické – aspoň si tak říkají – směry, které nezdůrazňují pouze pozitivní myšlení, ale také to, že naše myšlenky mohou být tak silné, že vyvineme-li víru v ně neochvějnou, získáme cokoli – především peníze. A vskutku – obvykle ti, co to hlásají, mají drahé semináře a dostatek peněz. Je to něco obdobného, jak pravil Ježíš, že vše, oč budete žádat v mém jménu, to vám dám? Já si myslím, že tady se něco jen vykládá tak, jak se to někomu hodí.
Jedna židovská moudrost říká, že největším štěstím na světě je dobrá žena a největším neštěstím na světě je zlá žena. Ale nalézt tu dobrou je prý skoro nemožné. A já s tím souhlasím. Pak si vyberte.
Věřte a pomozte své víře
Jako vždy, bude třeba od každého trochu, ale myslí-li si člověk, že stačí vše nechat jen na Bohu či osudu, tak se pořádně mýlí a jednou na to třeba přijde, bude-li mít to štěstí, i když mu to bude celý život vycházet. Všemu je nutné vyjít vstříc. Abychom se opálili, musíme jít na slunce, abychom se vykoupali, musíme vlézt do vody, abychom dosáhli poznání, musíme vyprázdnit svou mysl a otevřít se Pravdě. A to vše je naše rozhodnutí, naše úsilí. Překážek je nespočet, obzvláště když si je též přivoláváme svým odevzdaným, negativním myšlením.
Většina lidí kráčí životem po cestě, kterou jim určíme, ve strachu vydat se po jiné. Ale jednou za čas se objeví lidé, kteří překonají všechny překážky, které jim stavíme do cesty. Lidé, kteří pochopili, že svobodná vůle je jen dar, jejž může člověk využít jen tehdy, když o něj bojuje. Ve skutečnosti jde Bohu asi o to, aby jednoho dne plán psát nemusel. Bude to jen na nás.
Philip K. Dick – Strážci osudu
Zde mohu jen říci, že pak by ztrácel zcela smysl karman, kdyby nezáleželo na našich činech. Určitě je mnoho dáno, ale to je právě to tajemství boží, které neznáme, protože kdybychom je znali, nesnažili bychom se vůbec o nic. Ale my jsme zde právě proto, abychom učinili život těm kolem nás krásnějším, plnějším a láskyplnějším. Měli bychom to pochopit a milovat sebe i druhé. Ostatně nic jiného ani Ježíš nedoporučoval. Pak možná vám osud či Bůh nadělí i tzv. štěstí.
Máme-li štěstí, potkáme Slunce, které nás povede svým světlem, abychom se nepropadli do tmy utkané z černé mlhoviny lidské mysli. Poutníku, hledej rovnováhu, hledej stále a bez oddechu.
Staré skotské a keltské mýty