„Siddhárta naslouchal. Byl dobrý posluchač, zcela pohroužený do naslouchání, zcela prázdný, nasávající, cítil, že se teď naučil poslouchat úplně. Častokrát to již slyšel, ty mnohé hlasy v řece, dnes zněly nově. Už neuměl ty četné hlasy rozeznat, radostné od plačících, dětské od mužských, patřily všechny k sobě, nářky, touhy, smích vědoucích, výkřiky hněvu a sténání umírajících, všechno se sjednocovalo, všechno bylo vzájemně propleteno a svázáno, na tisíc způsobů propojeno. A všechno dohromady, všechny hlasy, všechny cíle, všechna toužení, všechny bolesti, všechna radost, všechno dohromady byla řeka dění, hudba života. A když Siddhárta pozorně naslouchal této řece, této tisícihlasé písni, když nenaslouchal jen bolesti ani jen smíchu, když svou duši nevázal jen na některý z hlasů, když do ní vstupoval celou bytostí, když slyšel všechny, vnímal celek, jednotu, skládala se velká píseň tisíců hlasů z jediného slova óm: dokonalost.“
(Hermann Hesse: Siddhárta)
To, o čem se píše ve svatých indických písmech, to, oč usiluje celá náda jóga (jóga zvuku) – naučit se naslouchat, být průlivem naslouchání, rozpustit své já v nekonečném, věčném zvuku, který se nám rozkládá do nespočtu zvukových projevů; stejně jako Slunce, jediný zdroj světla se rozmnožuje do nespočtu paprsků a štěpí do nespočtu barev – to je cíl duchovního snažení, pochopení jednoty v mnohosti. Jakkoli se to zdá jednoduché, je třeba vyvinout velké úsilí o neusilování a dosáhnout jakéhosi naprostého vzdání se a přitom otevřenosti všemu. Při té otevřenosti se musíme zároveň chránit, abychom si při prostupnosti všemu neublížili tím, co námi prochází. Když se totiž otevřeme, musíme být dostatečně silní a neteční – přitom však citliví, vnímaví a vše si uvědomovat, sjednocovat se s tím a zároveň to však nenechat na sebe působit. Většina duchovních nadšenců totiž chce, po dostatečném teoretickém vybavení, vše ihned a neuvědomuje si, že neprostupnost hmoty se snadno nepřekonává. Že je třeba léta „dřiny“, abychom se zjemnili, zcitlivěli, přešli přes práh přecitlivělosti a dostali se do stavu té pravé otevřenosti, kdy to věčné, všudypřítomné zaplní místo, které bylo předtím zaplněno naším já. Protože otevřenost vlastně znamená zbavit se svých přání, připoutaností atd. – je to pořád o tom samém – zastavit věčný zdroj vznikání v naší mysli, zastavit mysl a zastavit čas, začít žít ve věčnosti, v okamžiku. A to vše může dokázat pouhé naslouchání sobě samému a všem kolem nás, kdy začínáme od maličkostí, třeba od uvědomění si podrážděnosti ve svém hlase, uvědomění si zvuku auta a zároveň vyprázdňování se od toho všeho. Ale hlavně zjištění, jak to prakticky dělat. Pak to již jde samo sebou a stáváme se prostupnější. Nebojte se toho a naslouchejte stále.