„Opak každé pravdy je stejně pravdivý! Pravdu je možno vyslovit a odít slovy jenom tehdy, je li jednostranná. Jednostranné je všechno, co může být myšlenkami vytvořeno, to všechno je jednostranné, vše polovičaté, všechno postrádá celistvost, zaokrouhlenost, jednotu Nikdy není jeden člověk nebo jeden čin zcela sansára nebo zcela nirvána, nikdy není člověk docela svatý nebo docela hříšný.“
Hermann Hesse: Siddhártha
Samozřejmě, že pro vzdělaného filosofa nebo sečtělého duchovního teoretika by toto nemělo být novým poznáním. Vždyť vše, co je stvořené, tedy i činy, slova a myšlení, podléhá gunám a karmanu, z nichž nemůže vystoupit. Autor citátu asi však tak sečtělý jako dnešní duchovní hledači nebyl, proto mohl svou zkušenost tak krásně bezprostředně vyjádřit a ještě ji odít do poetických, silně působivých slov, která mohou leckterému čtenáři otevřít skutečnou cestu.
Já bych se v tomto smyslu spíše ohlédl přímo za těmi, kdo hledají a jsou tedy na cestě. Rádi totiž rozdělují svět na duchovní a neduchovní lidi, na duchovní a neduchovní slova a činy. Nejvíce to dělají ti, co právě začali. Nemají právě to pochopení celistvosti a dokonalosti všeho, takže se děsí sprostých slov a hmotných lidí. Ten, kdo již poznal více, musí být vůči těmto prvopočátečním nadšencům shovívavý a mírný, aby je nedráždil a aby případně nezačali být agresivní nebo ho neodsuzovali, nepovažovali za neduchovního (což se často stává). Avšak to jeho trochu větší pochopení vůbec nic neznamená jak si ovšem mnozí nemyslí a začínají být důležití, ne li nafoukaní a pyšní. To je ovšem ještě horší. A ještě horší je, že obvykle přestanou mít smysl pro humor. Snaží se též zapůsobit určitým stylem oblékání, tváření se, mluvení a pohybování se. Začnou být pokrytci, místo aby projevovali svou pravou přirozenost. Co je to však naše pravá přirozenost? Jistě můžete odpovědět pomocí slov mistrů. To však není vaše pravá přirozenost. Je jí to, že se budeme tedy chovat, jak chceme a mluvit, jak nám zobák narostl? To jistě také ne, to se projevují naše podvědomé i vědomé myšlenkové, citové a jiné sklony. Pravé přirozenosti musíme spíše dát možnost, aby vyplula, asi tak jako slunce probleskne mezi mraky, když se na chvíli odvalí. Pak ji v té chvíli prožijeme, ale nesmíme na tu chvíli čekat. Zároveň musíme být bdělí a vlastně jakýmsi způsobem čekat, abychom to nepropásli. Jedině tehdy získáme zkušenost, která je pravá. Pak se mraky zřejmě zase převalí. Ovšem s těmi mraky bychom trochu pracovat měli. To je ta skutečná duchovní praxe, která je velmi individuální a může nás přivést k cíli, který je zároveň začátkem. Kdo má uši k slyšení, jistě slyší. Pokud je slunce zakryto, není nám ani druhým jeho záření nic vlastně platné. Můžeme si o něm nechat jen zdát, a to je případ velké většiny „duchovních“ lidí. Dostanou se do neskutečného světa (třeba i klidu a lásky), který považují za skutečný a za cíl. Potom se chovají trochu jako opilí a neumí normálně komunikovat s ostatními. Všichni jsme součástí jednoty, která obsahuje naprosto vše. Vnímejme to, přijímejme to, ale neztotožňujme se s tím. Potom bude slunce zářit a mraky zmizí. Všechno, co uvidíte a uslyšíte, bude stejné a přitom zcela jiné. Nic vám nebude připadat divné a přesto budete stále obdivovat a cítit lásku. Jó, nic není tak složité jako to, co je jednoduché.