Již slavný Hermes Trismegistos psal, že co je nahoře, je i dole a nejen všichni alchymisti a filosofové Evropy, ale také mudrcové všech asijských kultur mluvili o člověku, který je mikrokosmem zmenšením projeveného makrokosmu.
Vše je udržováno díky přitažlivým a odpudivým silám – planety na svých drahách kolem Slunce, i Měsíc kolem Země. Tyto síly či energie přitažlivosti a odpuzování se projevují i na úrovni lidského života, a tak jako je harmonie ve vesmíru, snaží se též člověk získat harmonii v sobě, ve svém mikrokosmu. Co je to však harmonie? Je to souzvuk více tónů, akord, který ladí, soulad, tedy hudba.
Proto byla již od pradávna hudba považována za podstatu a vyjádření všeho, a ne pouze za umění. Proto je třeba ve všem hledat hudbu, souzvuk a harmonii a souznít s ní.
Poslechněme si, jak to vyjádřil ve svých sonetech William Shakespeare.
Sám hudba jsi, proč z hudby radost nemáš,
když radost pro radost má přece žít?
Proč potěšení ve svém smutku hledáš
a smutek v tom, co může potěšit?
Proč dráždí tě ten souzvuk různých tónů,
ten sňatek hlasů navždy spojených,
co vyčitkou jsou, přelíbeznou k tomu,
že věčně sám jsi, to je věčný hřích.
Což neslyšíš, jak jedna struna s druhou
Své různé tóny spojí v jeden řád?
Jsou jako šťastná rodina a mohou
svých mnoho hlasů v jeden poskládat –
ty hlasy v němou větu splynuly;
sám nula jsi, co pojde od nuly.
(Sonet č. 8, překlad Martin Hilský)
Báseň nemluví pouze o tom, že máme nalézt svou vnitřní hudbu, svůj souzvuk, svůj akord a nebát se ho žít, dokonce ho doslova přímo vychutnávat, ale dále také mluví o souzvuku dvou či více strun, tedy o hudbě, která je nejen v nás, v rodině mezi matkou, otcem a dítětem, ale vskutku mezi námi všemi.
Vzpomínáte si na básně našeho Otokara Březiny?
Světelná nádhera kosmu,
ztracená vyhaslým zrakům
víří k nim z tónů,
změněná na hudbu tajemstvími, …
… a když konečně kosmu nejvyšší souzvuk
milostí objaly v nekonečnost rozpjaté intervaly …
… Slyšeli jsme píseň o věčném mládí, nejsladší píseň svou,
v hloubce všech duší utajenou, lidskými slovy nedopěnou …
(Píseň o věčném mládí)
V souzvuku duší spojují se ruce všech lidí, aby zpívali píseň jejich srdcí, píseň lásky, aby hledali svou jednotu a tóny, které vytvářejí harmonii. Jsme tady proto, abychom se o to stále znovu a znovu pokoušeli. Vždyť orchestr, než začne hrát, ladí a pak se podřídí taktovce dirigenta a zazní hudba, to co potěší a pozvedne naše srdce, srdce všech. Proto stojí za to hledat v sobě hudbu, hledat ve svých vztazích hudbu, každý tu svou, tak, jak dokáže. Umí to vítr, voda, země, dokáží to včely, motýli i zvířata. Svým mlčením zní planety i hvězdy a nejvíce promlouvá ticho hlasem výmluvným.
Pojďte a naslouchejte sobě i druhým a znovu si připomeňte jinak přeložený tentýž sonet, který na závěr říká:
„Sám si buď, a budeš jak bys nebyl!“
(překlad Věra Saudková)
Jiří Mazánek