Píseň mého srdce

„Jestli jste počestná a krásná, pak ať vaše poctivost s krásou neobcuje…., protože při tom obcování krása přivede poctivost do bordelu. Ale poctivost krásu k poctivosti nepřivede nikdy. Kdysi to býval protimluv, dneska je to všeobecná pravda… Jdi do kláštera. Nebo chceš rodit hříšníky? A jestli se chceš mermomocí vdát, vdej se za hlupáka. Chytří muži věděli, jaké obludy z nás naděláte.“

Tento rozhovor mladého Hamleta s Ofélií vám může připadat trochu staromódní, ale hlavně krutý. Však se také Ofélie nakonec zbláznila. Nepřál bych to žádné ženě, která přišla o skutečnou lásku nebo ji z nevědomosti odvrhla. Ale když se na to podíváme střízlivě a s nadhledem, zjistíme, že časy se nemění a my v nich také ne. A že upřímná láska dostává stále pěkně na zadek.

I když bulvární noviny a časopisy přinášejí většinou zkreslené informace a drby, přesto je čte většina národa. Proč je tomu tak? Stejné je to s rodinnými televizními seriály a filmy. Odpověď je velmi jednoduchá. Lidi nejsou spokojení se svým životem, a tak je potěší, že v tom nejsou sami. Každý rozchod, zklamání či hádku „celebrit“ mohou v práci, v dopravních prostředcích a nakonec i doma celé dny rozebírat a předpovídat, jak to bude dál, jen aby se nemuseli zabývat svými vlastními problémy, které jsou stejné. Rozcházejí se snad jen modelky a herečky? Jsou to úplně stejní lidé jako my, jen jsou – nebo chtějí být – více na očích. My, „obyčejní“ lidé, si dáváme velký pozor na to, abychom se neodkrývali. Kritizujeme, že tato modelka předvádí jen své tělo a nic neumí – a všechny maminky cpou své dcerušky už od deseti let do agentur na casting do filmu, na modelky a podobně. Odsuzujeme, že si herečka vzala třeba fotbalistu nebo podnikatele, protože má peníze, ale peníze od toho svého samozřejmě chceme. Není to jistě jen v ženách, ale také v systému – ale buďte, ženy, upřímné. Peníze jsou vždycky dobré a nesmrdí.

Vy mi však řeknete, že to se vás netýká. Vy žijete duchovně a peníze nejsou pro vás vše, důležitá je meditace, duchovní rozvoj, společná cesta k Bohu. Já jsem si to také myslel a věřil tomu. Duchovní člověk je skromný, vlastně ani moc k životu nepotřebuje. Nejdříve mě z toho začal léčit náš demokratický systém, který vše zdražoval a podporoval (podporuje) nabídku stále lepších a dokonalejších životně „nutných“ prostředků, že málokdo by je nechtěl mít. Ruku v ruce s tím šlo potlačení a podporování toho kulturního a duchovního. Avšak někteří „duchovní“ učitelé, přednašeči a jiní se rychle zorientovali a začali obchodovat s „duchovnem“. A hned to podpořili i duchovní teorií o výměně energií – když nabízím něco kvalitního, musím dostat také kvalitně zaplaceno. Pokud chce někdo málo – asi to nebude kvalitní, ne nebude, je to nekvalitní. Jako v každém kapitalismu, kdo se nechce přizpůsobit, skončí. A nakonec to pochopili i ti Indové. Nejprve se sem hrnuli jako do země zaslíbené, protože jsme všemu věřili a nyní už se platí i v jejich vlasti. A konečně to pochopily i duchovní ženy. Mohu mluvit z vlastní zkušenosti i příkladů jiných. Musím říci, že je u nás opravu mnoho duchovních, skvělých žen. Žít s nimi je jako být v ráji, jaké je to splynutí duší. Teprve po nějaké době, když jsou naše srdce otevřená a energie propojeny, začne duchovní žena přemýšlet o rodině a dítěti. A tehdy zjistí, že duchovní muž je nepoužitelný. Zde by bylo na místě promluvit si spolu o těchto materiálních věcech otevřeně. Kupodivu to málokterá z nich udělá a místo toho si najde „normálního“ muže, který vydělává a zabezpečí ji. Žena už není tak spokojená, duchovní život obvykle vezme za své, ale může se spolehnout na to, že nebude živořit. A to velké požehnání, které měla s dřívějším partnerem, se stane krásnou pohádkou, o níž jen sní.

Určitě to tak neudělá každá žena, znám i pár takových, co rády živoří, ale těch je málo. Jenže to není ještě zdaleka konec. To neznáte ženskou duši a její touhy – obvykle ani ona ne, a cesty karmanu. Jestli někdo nastoupí duchovní cestu, je do jeho jemněhmotného těla vloženo semínko, které vzklíčí a bude růst. Žena vychovává děti a najednou zjistí, že jí muž vůbec nerozumí, není vůbec duchovní a nedá se s ním tedy žít, protože v ní potlačuje její růst. A tak se rozvede, aby na sobě mohla (konečně) pracovat. Najednou vše chápe, je intuitivní, stává se bohyní. Když se rozhlédnete na esoterních festivalech po přednášejících a návštěvnících, přesně takové tam převládají. Škoda jen, že ztratily těch 20-25 let v představě něčeho jiného a zahodily tenkrát krásný vztah.

Teď to možná vyznělo jako velké obvinění žen, které nás muže jen využívají. Je pravda, že tomu tak často i je a mohlo by se mluvit o dalších, konkrétních případech. Ale další skutečností je, že my muži jsme zase často necitliví, nechápaví, neschopní změny a tvárnosti. Pravda je, že žena je šakti, čili energie, která hýbe světem a tedy i mužským principem směrem k tomu, aby vzniklo něco nového, lepšího, krásnějšího. A o tom jsem se aspoň já přesvědčil vždy. Bez žen to prostě nejde.

Jiří Mazánek